S Pontusem Alvem o smrti, skate průmyslu a evropské scéně

Vydáno: 13.03.2014

Ve spolupráci s Jenkem magazínem vám opět přinášíme další rozhovor, tentokrát s člověkem, který hodně zviditelnil evropský skateboarding a tím je Pontus Alv. Tento rozhovor určitě nepatří mezi klasické rozhovory s klasickými otázkami, ale ukáže vám o trochu jiný pohled na svět skateboardingu. Přejeme příjemné čtení.

Na začátku svého videa In Search of the Miraculous Pontus natočil sám sebe, jak sedí vedle mrtvoly svého dědečka.

Něco takového ve skateboardingu nikdy nikdo neudělal. Mohl zkusit kickflip z El Tora, mohl udělat wallride, ale místo toho se rozhodl dívat na smrt. Byla to divná, ale zároveň statečná volba, díky které se zapsal do historie skateboardingu. Pontus není jen skater, ale podivný, vytrvalý a dobrodružný člověk, který díky své vizi vytvořil celé hnutí. Jako majitel stále více se rozšiřující značky Polar skateboards se Pontus snaží držet skateboarding v undergroundu.

 

Většina Američanů přehlíží evropské skatery a nedává jim tolik pozornosti, jak by měli, teda až na pár „super hvězd“. Čím myslíš, že to je?

Tohle je typický pohled Američana. Když se podíváš na historii skateboardingu, tak to všechno začalo v Kalifornii. Všechno bylo řízeno a kontrolováno americkými médii, firmami a časopisy. Jestli si chtěl ve světě skateboardingu něco znamenat, musels být v Americe. Alespoň tak to bylo, když jsem byl malý. Nebyly žádné jiné možnosti, protože lidi z celého světa koukali na Ameriku. Když jsi tam nebyl, nic jsi neznamenal.

Pořád tam tohle myšlení je, ale mění se to a to celkem rychle. Konečně někdo po všech těch letech kouká taky do Evropy. Chtějí vidět nové věci, které jsou odlišné. Je to jiné než kalifornský skateboarding, nebo kalifornské natáčení videí. Scéna z celého světa se dostává na povrch, třeba Japonská scéna je úžasná, Australská Passport parta a na východě to taky slušně zabíjí. Snaží se oddělit od Ameriky. Evropa, Japonsko, Austrálie, každá jede sama za sebe a je těžké konkurovat Kalifornii. Mám v tom jasno, ale nebudu říkat žádná varování, nebo tak něco. Hodně firem se diví, proč už tak nefrčí, ale je to proto, že jsou na trhu nové značky. V dnešní době to není tak, že z Evropy pochází jenom jeden skater, ale rovnou celý team a s ním i celá značka a s možnostmi internetu je svět fakt malý.

 

 

Udělal jsi netradiční dizajny skejtů, kde je třeba kresba tvého táty. Proč jsi to udělal a proč myslíš, že se to bude lidem líbit?

Důvod, proč rozjíždíš svou vlastní firmu je většinou ten, že si chceš prostě dělat, co chceš. A to je hlavní bod. Jasně, že když ti firma roste, tak už víš, které věci se dobře prodávají a které ne. Ale nemůžeš stavět firmu jen na číslech a počtech. Můj děda s tátou byly silné osobnosti a zdroje mé inspirace, hodně mě toho naučili. Oba už jsou mrtví, ale zanechali po sobě spoustu super kreseb, fotografií a maleb. Rád dělám věci, které jsou osobní a tak se vždycky ptám svých jezdců, jestli v rodině něco takového nemají, něco historického, třeba rodinný archív, fotky, filmy, kresby, cokoliv. Je super, když jsou desky osobní a když dizajn pro mé ridery něco znamená.

Je důležité, abychom dělali takové věci, protože nemůžeme vyrábět jen věci založené na výdělcích a prodeji. Je sice plno lidí, kteří chtějí logové desky a jednoduché blbosti. Takových blbostí můžu prodat hodně, ale takoví nejsme. Chci zdůraznit kresby a obrazy a i když někdy vyrobíme desing, který je divný, odlišný, nebo osobní, tak přesně tohle je značka naší firmy. V tom je celá věda. Neděláme to pro prachy, ale pro lásku a vášeň ke skateboardingu. Jasně, že když se firma rozroste, tak musíš udělat nějaké obchodní změny.

Chci třeba udělat prstové kožené rukavice. Rád v nich skejtuju a navíc tě to chrání. Možná si lidi řeknou, že to je gayské, nebo tak něco. Ale mě je to zkrátka jedno, chci to udělat a udělám to, a i když jich prodám třeba jen pět a prodělám na tom tisíc euro, tak mě to nezajímá. Většinou to ale funguje. Někdy jen trh neví, co chce, dokud jim to nedáš.

 

 

Tvůj táta zemřel, když jsi byl malý?

Jo, bylo mi deset.

 

Zdá se, že to na tebe mělo velký dopad a nějakým způsobem tě to i motivovalo a popohánělo dál. Je to pravda?

Dá se říct. Můj táta byl nemocný a já se o něho jako dítě musel starat, dokud neumřel. Byli jsme si hodně blízcí. Když se jako malé dítě staráš o svého tátu a vidíš, jak to v životě chodí, tak si uvědomíš, že nežiješ věčně. Všichni víme, že zemřeme, ale nechceme o tom vůbec přemýšlet. Stejně tak jako na začátku In Search Of The Miraculous, kde na začátku videa sedím vedle svého dědy, který je mrtvý. Smrt není nijak nebezpečná a patří k části života. Všichni jednou zemřeme, tak se s tím vyrovnejte. Proto jsem tam seděl a díval se na jeho mrtvolu, abych mu řekl sbohem a skamarádil se tak se smrtí. Život je pak o to méně děsivý.

Navíc tě to motivuje a všichni potřebujeme smrt, abychom ráno zase vstali. Bez toho život nemá smysl. Představ si, že bys žil věčně. Bylo by to o ničem. Proto je život tak cenný. Třeba teď jsi mladý, krásný a snažíš se z toho těžit. Za deset let mi ale bude 44. Nejspíš budu tlustý a méně atraktivní, takže musím to zásadní uskutečnit teď, musím prostě žít. To poslední co bych chtěl je ležet na smrtelné posteli a říkat si, kurva, já to prošvih. Chci žít tady a teď a snažit se udělat, co je v mých silách. Abych si pak mohl říct, že jsem měl super kámoše, vytvořil něco nového, objevil v životě plno krásných věcí, poznal svět atd.

 

Věřím, že smrt může být užitečná v souvislosti s tím, co děláš.

Žijeme tady a teď, pořád to máš před sebou. Musíš si uvědomit, že jestli něco chceš, tak si to musíš vzít. Nemůžeš jen tak sedět a čekat, že se ti tvé sny splní. Zvedni zadek a  začni makat a pak se to možná stane. Nikdo ti sice nic nezaručí, ale dokud to nezkusíš, tak to nezjistíš. Možná se ti tvůj sen stát se hollywoodskou filmovou hvězdou, nebo rockovou hvězdou nesplní, ale kašlat na to, aspoň jsi to zkusil. Možná se ale naučíš něco nového a najdeš nový způsob, jak to dokázat, jen tím, že jsi žil svůj život.

 

Pontusův projekt pro Converse: 

 

 

Vždycky jsi říkal, jak podporuješ firmy, které vlastní skejtři, ale před pár lety jsi odešel od Emerica a teď jezdíš za firmy, které se zrodily mimo skateboarding. Není to trochu pokrytecké?

Podle mého kórové firmy a její vedoucí v našem průmyslu a kultuře byly vždycky založeny na tom, co skate firma dělá a vyrábí. Prodávají se boty, oblečení a snaží se taky podporovat pohyb kórových firem. Jenže ty obvykle nevydělávají tolik peněz, aby mohly být nezávislé, a nemohou tak své ridery podporovat, aby pouze skejtovali. Když začneš jezdit za nějakou super značku skejtů, tak se obvykle dostaneš i do super značky na boty a oblečení, díky kterým platíš účty. Tohle není žádné tajemství. Ale když jezdíš za nějakou divnou značku skejtů, tak s tebou v průmyslu nechce nikdo nic mít. Zažil jsem to na vlastní kůži. Když jsem jezdil za Mad Circle, které v té době bylo na vrcholu, každý se mnou kamarádil. Když jsem pak ale jezdil za Arcade, nikdo se o mě nezajímal. Byla to tvrdá realita, ale tak to bohužel je. Tvůj skateboarding je každému u prdele, pokud nejezdíš za super skvělou značku, která tvůj skateboarding dokáže ukázat v tom nejlepší světle.

Jezdím za Carhartt, což sice není skaterem vlastněná firma, ale to nikdy nikoho nezajímalo. Podporují mé nápady a plány už dvanáct let. Emerica mě sponzorovala deset let, ale ke konci už to moc nefungovalo. Jsem vděčný za veškerou podporu, kterou mi Emerica za ty roky dala. Co se Converse týče, tak jsem byl vždycky fanda jejich bot. Modely jako Jack P, One Star classic jsou prostě pecky. Lidé se kterými pracuju rozumí mým nápadům a plánům a jsou ochotni mě podpořit a realizovat je. Nikdy bych nedovolil, aby mi značka říkala, co mám dělat. Spolupráce z mé strany je jasná a mé plány potřebují podporu. Můj úkol je však furt stejný: Dělat super věci pro skateboarding.

Bez výplaty od Converse a Carhartt, díky kterým platím nájem a jídlo by Polar nikdy nebylo tam, kde je teď. Bez nich bych musel pracovat. Je prostě důležité, aby skate firma byla řízená skatery a to je celé.

 

 

V jednom rozhovoru si říkal, že když jsi jezdil za Emerica, tak s tebou moc nepočítali v US teamu a neposunovali tě dál. Proč si to myslíš?

Proto jsem odešel. Protože mi nepřišlo, že bych jezdil za opravdový americký team. Byl jsem jen kluk z Evropy a nic moc se nedělo. Potřebuješ své jeviště, aby ses jako skater mohl vyjádřit. Je důležité, aby za tebou sponzor stál a posunoval tě dál jako skatera, podporoval tvé nápady. Vždycky jsme si připadali jen jako nějaký evropský odpad, který v Evropě řídí distributoři, nebo nějaký zkurvený evropský program. Jsi v nějakém C teamu a můžeš se maximálně dostat do debilního editu v bonusové evropské sekci na DVD. Tak jsem si řekl, srát na to, chci udělat něco svého. A tak jsem taky udělal. Teď s nimi soutěžíme, což je celkem zajímavé.

Momentálně ne všechny, ale většina kalifornských firem se třese, protože skateboarding už není jen o LA, Orange Country a dalších těchto částech. Je to globalizace, které se děje po celém světě. Jestli chce prodávat věci po celém světě, tak ho taky musí podporovat a být aktivní. Musíš myslet globálně s celým svým marketingem a teamem. Máme ridery z celé Evropy a podporujeme i lidi v Japonsku. Nemůžeš být zaseklý v LA a čekat, že budeš prodávat celosvětově. Už to tak dávno nefunguje, tyto dny jsou pryč. Sorry, že to tak říkám, ale probuďte se.

 

Myslíš, že Američí skateři mají jiný přístup?

To ne, kdysi v San Franciscu jsem byl se všemi v pohodě a i teď mi přijde, že mě na skate scéně uznávají. Ale debílci jsou samozřejmě všude na světě...Debílci jsou prostě debílci. Snažím se nebýt jeden z nich, ale lidi si občas myslí, že jsem, protože jsem celkem stydlivý. Když je kolem mě hodně nových lidí, tak jsem nervózní. Když se k lidem chováš dobře, tak se budou chovat dobře oni k tobě. Někdy snad pochopí, že nemá cenu být blbeček. Nikam to v životě nevede. Když se někdy skateři dostanou na výsluní, tak si myslí, že jsou nejlepší a začnou se chovat jako idioti. Je celkem vtipné, když si skateři myslí, že můžou dělat cokoliv chtějí jen proto, že jezdí dobře na skejtu. To že zabíjíš je super, ale co jaký jsi člověk? Jen proto, že zabíjíš, neznamená, že se můžeš chovat jako úplný krypl.

 

 

Žiješ podle nějakého náboženství, nebo nějaké vyšší síly, nebo tak něco?

Nevěřím v žádné oficiální náboženství, nejsem křesťan a není žádný konkrétní bůh, ke kterému bych se modlil, ale věřím v určitý typ karmy. Snažím se být upřímný a dělat dobré věci. A když tohle nedělám, lžu a ojebávám lidi, tak se bojím, že se mi to vrátí. Někdy se cítím špatně, jen když zabiju mouchu. Je to v prdeli. Ale zároveň taky jím zkurvené maso, takže to vlastně nedává žádný smysl.

Během stříhání se mi ale stalo, jako bych byl propojený s nějakou vyšší sílou. Když sedíš 6, nebo 7  měsíců, 10 hodin denně nad projektem a dáváš do kupy dvou sekundové záběry, tak je to jako meditace. Cítil jsem nějaké spojení, protože jsem byl tak zapálený do stříhání záběrů, že jsem v sobě cítil nějaký druh energie. Neumím to popsat, ale ani se toho nebojím. Nebojím se sil, které vstupují do mého těla a říkají mi, co mám dělat.

 

Pomáhá ti alkohol, hulení, nebo jiné látky lépe skejtovat a být více kreativní?

No, miluju chlastání a hulení. Začal jsem znovu hulit kvůli Aaronu Herringtonovi, je Američan, takže rád hulí. Začal jsem znovu hulit, protože jsem byl hodně ve stresu kvůli firmě a pomáhalo mi to se večer po práci uvolnit, prostě si ubalit a vypnout. Nehulím zas tak moc. Střízlivý, nebo trochu ožralý ti možná může někdy při skejtování pomoct, ale ne když točím. Musím být čilý a soustředěný.

 

Jak myslíš, že bude skate průmysl vypadat v příštích pěti letech?

Bude ještě více globální. Skateboarding bude v různých bublinách. Různé scény a více bublin, které budou lokálně spojeny se značkami a skatery. Některé spolu budou fellit, komunikovat a spolupracovat, ale nebude tady jen jedna bublina v LA, která bude všude kontrolovat. Možná se ale mýlím. Skateboarding taky bude více komerční, což je podle mě super. Díky Monster, díky Street League a díky všem za tohle. Díky tomu je underground silnější a hodně lidí přechází na druhou stranu, což je dárek pro nás všechny.

 

Pontusův part z jeho videa In Search of the Miracoulous:

 

 

Přesně, je potřeba obou typů skateboardingu, aby to bylo zajímavé.

A o tom mluvím, je to super. Čím více se snaží dostat skateboarding na Olympiádu, ESPN a Street League, tak o to víc lidí si řekne, že na to serou a vrátí se zpátky do undergroundu. Existuje hodně lidí jako my, třeba Palace, Magenta, Welcome skateboarding, Hopps, všechny tyto značky jdou nahoru a jedou si to svoje. Je to pecka. Samozřejmě se bojím, co se stane, když firma poroste, jestli zůstane pořád stejná. Párkrát už se to v historii skateboardingu stalo. Třeba když se Girl rozešlo s Rocco a Rocco se pak rozešlo s Powell a H-Street. Růst může být děsivý, protože můžeš ztratit to, čím chceš být.

 

Představ si, že máš značku tak dlouho, je to fakt těžké. Girl právě mělo své 20. Výročí, to je úlet.

No jo, stárne. I když jsou ale tvé věci super, tak si lidi řeknou „Jo, tohle už známe“. Když už si jednou zvolíš určitou cestu, tak je těžké to měnit. Myslím, že hodně chlápků by chtělo točit na obyčejnou VX-1000 někde v LA a blbnout. Ale to by bylo proti jejich politice a historii. Kdyby Carroll a Koston natočili nějaký edit na VX, tak by to lidi odsoudili. Byl by to obrovský rozdíl proti Pretty Sweet, šli by dolů. Stáváš se vězněm svých nápadů. Proto je důležité nezaseknout se v jednom rohu, nebo poli působnosti. Musíš dělat různé změny, nové blbosti, které jsou odlišné, aby tě lidi nemohli rozpoznat jen z jedné části. Věřím, že tohle je ten fígl, který tě udrží dlouho ve hře.

 

Nazval tě někdy někdo chorobným egoistou?

Haha, možná jo, nevím. Je mi fuk, jestli někomu vadí, že mám velké ego. Mám prostě silné vize v tom, co chci udělat a jak to chci udělat a nejsem ten typ člověka, co tyto plány přenechá někomu jinému. Někteří lidé mi rozumí a nechají mě dělat, co chci a věří, že to bude něco, co budou mít lidi rádi. Ale nejsem člověk, který by se někoho doprošoval, udělám si to po svém, nebo na to seru.

 

Tak jo chlape, to je vše. Díky za rozhovor, cením si toho.

O skateboardingu mluvit nebudem?

 

Text: Ian Michna

 

Sledujte Jenkem Magazine na Facebooku a Twitteru!