Rozhovor s Martinem Kopeckým, zakladatelem skateboardingu u nás

Vydáno: 07.06.2018
Jedná se o náš znovu objevený rozhovor, starý zhruba 10 let. Velká radost byla při jeho objevení a v návaznosti na nedávný rozhovor s Petrem Löwym, vám předkládáme na podnose přímo pozlaceném i rozhovor s Martinem Kopeckým. Martin se našemu marnému snažení směje už z výšin nebeských a rozhovor s ním představuje skateboarding v ČR v letech sedmedesátých a osmdesátých 20. století. 

 

Martin Kopecký je po smrti už nějaký ten rok a dal by se označit jako průkopník ledasčeho. Zajeté mantinely života jej nikdy příliš nelákaly a vždy si ve svém životě vybral nějakou neznámou činnost, kterou dotáhl až na vrchol. Skateboarding u nás rozjel právě on, stál u zrodu tehdy ilegální  Československé Skateboardová Asociace, stal se předsedou legální Evropské Skateboardové Asociace a uspořádal v roce 1988 v pražské Sportovní hale závody Euroskate. Po revoluci se vrhnul do šipek, stal se mistrem republiky a prvním českým reprezentantem. Založil pánský klub „krasoplaveců“ a odjel s ním na olympiádu v Sydney. Jednou si řekl, že ještě nikdy nebyl v Africe, tak by se mohl podívat na její „střechu“. 11.ledna roku 2003 stanul na vrcholu Kilimanjara. Vše v jednom probíhajícím životě. Vše v životě Martina Kopeckého.

 

 

Ty krasoplavci, to je prosím tě co?
To mě napadlo když jsem jednou  doma vařil a koukal při tom na televizi. Dávali zrovna Evropský pohár v synchronizovaném plavání, krásný baby a tak. Tak jsem si řikal, že to vůbec nedělají chlapi a že by to mohla bejt dobrá prdel. Nelenil jsem a mazal do svý hospůdky „U věstonickýho Venouše“, kde ve výčepu povídám pánům:“Pánové budeme plavat!“. Tam se schází taková dobrá parta, jako kreslíři, architekti, fotografové a tak. Nejdřív se smáli, ale pak jim došlo, že to beru smrtelně vážně. Už mě znají a dobře ví, jak takové věci dotahuji do konce. Volal jsem pak předsedovi ČSTV, který je zároveň i předseda plavců. Chtěl jsem od něj kontakt na někoho ze synchronizovaného plavání. Na jeho otázku, že prý na co ty to potřebuješ a že to bude určitě zase nějaké blbost, jsem mu odvětil, že je to na zcela seriózní záležitost a že se bude divit. Dostal jsem od něj kontakt na šéfku sekce synchronizovaného plavání s tím, že u mě se už nediví ničemu. „Vrchní akvabela“ nás pozvala do svého oddílu v Hloubětíně.

 

Jako ženský oddíl?
No, jasně že ženskejch. Do té doby to na světě žádný chlap nedělal. Pak jsem vzal tu bandu opilců a dali jsme do kupy skupinu osmi chlapů. Je nás teď i víc, ale jeden nám už umřel, konkrétně kreslíř Michal Hrdý.

 

Co to bylo za rok?
To byl rok myslím 98. Bylo to úspěšný, měli o nás zájem a my začali trénovat, vystupovat. Všude možně o nás psali (koukáme do Martinovi knihy s výstřižky a poznámkami).

 

Máte docela hezkou trenérku. . . 
No, ta nám byla přidělena a stala se neoddělitelnou …

 

Jaký byl váš největší úspěch?
Psali o nás v novinách a časopisech, vysílali reportáže, Pepa Klíma o nás natočil Na vlastní oči atd. Prostě jsme byli první na světě, do tý doby žádný chlapský tým nebyl. Tohle byl světový unikát.

 

A je v současné době víc týmů?
Jo, už jo. Teď jsme dělali na jaře mistrovství světa dole v Edenu, kam se sjeli čtyři týmy. Švédové, Italové, Francouzi a my.

 

A ten váš největší úspěch?
 Jak jsem říkal, všude o nás psali, všichni z toho byli nadšení, ale já říkám: „Pánové to nestačí, pojedeme na olympiádu!“. Všichni říkali, že je to blbost, ale já jsem kontaktoval  hlavního manažera olympiády v Sydney Boba Elphistonea a napsal mu co by se s tím dalo dělat. Jemu se to moc líbilo, ale Mezinárodní olympijský výbor po hrách v Barceloně zrušil veškeré ukázkové sporty  rámci olympiády. Oni se teď hrozně brání rozšiřování o další sporty a jdou do takových extrémů, jako že nutí silové sporty typu vzpírání, zápas a tak, aby snížili počet kategorií (váhových). Vstupem ženských do těchto odvětví se počet sportovců zdvojnásobil. V současné době je olympiáda obrovský moloch a oficiálně to nešlo navýšit o další kategorii, tentokrát výjimečně mužskou v ryze babským sportě. Ale moje tehdejší přítelkyně Petra dělala tehdy ve Svobodné Evropě s kamarádkou, která  byla ze Sydney a přes ní jsme si vše zařídili. Natiskli jsme i propagační materiály a vyrazili.

 

Měli jste nějaké sponzory?
Ne, ne. My jsme měli celkem úspěch s tím plaváním. Firmy si nás zvali do hotelů na různé večírky a celkem slušně to zaplatili.

 

Je to tajná cifra?
Kolem třiceti tisíc za vystoupení. Takže nám to zaplatilo letenky a nějaké výdaje navíc.

 

Hele a šli jste při nastupování zemí s naší vlajkou na stadion?
Ne, to jsme právě nemohli, protože jsme nebyli v oficiální výpravě.  Mě se tam podařilo zajistit vystoupení v bazénu Thomase Cooka (to je něco jako u nás Podolí) a pak jsme vystupovali i na milionářským mejdanu. Sydney tou olympiádou prostě žilo dvacet čtyři hodin denně a všude, na každým náměstí i v parcích byly velkoplošný obrazovky, protože všechny vstupenky byly vyprodaný. Něco jako olympijská nekonečná party. Nám se podařilo do toho všeho natočit show pro australskou televizi, naše velká fotka a rozhovor se mou vyšly v Herold Tribune a dalších plátcích, což byla paráda.

 

To byl jaký rok? 2000?
Jo, 2000 to bylo. Po té reportáži nás lidi na ulici podle krasoplaveckých dresů  poznávali, chtěli autogramy a tak. Po olympiádě jsem jel někam do Blue Mountains na výlet a sháněl  tam bydlení. Místní chlapík, který mě ubytoval, se na mě podíval a říká: „Jé, já vás znám z televize!“ Bylo to dobrý. Pro Australany byl tenkrát z českých olympioniků nejznámější Řehula, triatlonista, protože on tam žije, trénuje, tak ho trochu brali jako svého, pak zaznamenali Železného, protože těch zlatých už měl hodně a pak jednoznačně znali nás.

 

 

A OH v Sydney to skončilo?
Kluci jeli pak ještě do Atén, ale toho jsem se už nezúčastnil. Ono to stejně asi za moc nestálo. Kluci tam sice něco odplavali, ale pro mě ten pomyslný vrchol bylo Sydney. I když nějaké ovoce to Řecko taky přineslo. Sehnali se tam kontakty na ty švédský borce, což bylo předzvěstí  mistrovství světa v Edenu. Teď se chystáme na olympiádu v Pekingu.

 

A jak to bylo s těma šipkama? Tam jsi to dotáhl jak daleko?
Kromě toho, že jsem je u nás oficiálně rozjel a 5 let jim vládnul, tak jsem byl taky mistr Československa a jel jsem na mistrovství světa.

 

Jak jsi tam dopadl?
No vůbec, vypadl jsem v prvním kole, kde jsem vyfásnul vysoko nasazeného vítěze prestižního Irish Open. Na  mistrovství občas neznámí hráči jako já na chvíli zazáří a mě to tam zezačátku chvilku docela padalo. Šampión byl trošku nervózní, ale pak se projevila jeho obrovská zkušenost a zamet se mnou. Ty profíci jsou velký hvězdy, ono třeba jen v Británii je sedm milionů registrovaných hráčů a berou tam těžký prachy. 

 

Co byl pro tebe vrchol šipkařské éry?
Šipky pro mě vyvrcholili akcí Golden Darts, kdy jsem 30. října v 99 roce pronajal Veletržní Palác. Pozval jsem takový hvězdy, jako kdybych udělal v tenise turnaj a pozval Borga, Connorse, Lendla atd. Bylo to skvělý a všichni si to náramně užívali.. Dalo by se říct, že tahle akce byla zlomová pro vývoj toho sportu u nás. Teď je tu přes 20,000 registrovných hráčů a proto nechtěj ten sport vzít do ČSTV,  aby se nemuseli dělit o peníze se sportem s dvaceti tisícovou členskou základnou.

 

A co skate? Ten je vlastně registrován pod Českou Skateboardovou Asociací u jejíhož vzniku jsi stál ty. Tušíš co vlastně teď Asociace dělá?
Nevim. Už je to dlouho a moc se v tom neorientuju. 

 

Já se pohybuju okolo skateu od roku 92 a popravdě jsem nikdy o činnosti ČSA neslyšel. Co ty? 
Já ani nevím jaký by měla mít teď význam, ale v těch začátcích měla význam obrovský.

 

V začátcích znamená co?
No to jsou ty osmdesátý léta, kdy tomu vzplanutí chtělo dát nějakou formu,  fungujíc systém, i když v podstatě neoficiální. Což bylo dost zběsilý. 

 

 

Protože to byl americký sport?
No, to taky ale co bylo horší, tak to bylo hlavně něco novýho. Byl to tenkrát neustálé zkoušení u Svazarmu, ČSTV atd. Já jsem na to pak začal s přehledem prdět, vyrobil jsem si hlavičkový papír, razítko, začal jsem vydávat  v samizdatu časopis a ČSA tu začala fungovat vlastně jako nelegální organizace. Nebyla tu nikde zapsaná, organizovaná, prostě nic.

 

To bylo v jaké době?
V podstatě celá osmdesátá léta až do revoluce.

 

Co to bylo za časopis?
Časopis Smyk. Dělal jsme ho doslova na koleně, ručně jsem to psal, dělal koláže, pak na černo kopíroval. Byla to hrozná práce. Teď, když jsou všude počítače, tak je to práce přímo nepředstavitelná.

 

A ty ses dostal jak na skate?
Někdy v roce 1977 viděl kamarád z Poličky v časopise VTM (Věda a Technika Mládeže) článek o skejtu. Psal to nějaký chlapík z Plzně a přidal tam i návod na výrobu prkna. Ten návod nebyl nic moc, ale ten kámoš si začal s tím chlapíkem dopisovat a pak si ten skejt i postavil. Já tenkrát jezdil na speciálně upravených bruslích, ale kus prkna na kolečkách jasně vyhrál. Začali jsme navazovat kontakty s dalšími povedenými skate „gangy“, protože takhle začínalo víc lidí po celý republice. Některý z těch šťastnějších měli příbuzný či známý venku a ty jim poslali komplety. Ale stejně ty první závody byli povětšinou odjetý na domácí výrobě.

 

To bylo v jakém roce?
V roce 1979.

 

Jsem někde četl, že první závody proběhli v roce 1978 v Prave a ve Varech.
To jo, první závody se začali dělat v 78, ale oficiálně první závody bylo mistrovství republiky v Karlových Varech v roce 1979. 

 

Co se tenkrát jezdilo za disciplíny?
Slalomy a skoky (do dálky a do výšky).

 

A freestyle?
Freestyle se začal jezdit až v roce 1985. Ona se už v 60 letech se objevila na pultech v USA první prkna a byl to obrovský boom, ale pořádně se na tom jezdit nedalo a každého to přestalo bavit. Ale díky kosmickému či vojenskému výzkumu byl objeven polyuretan, ze kterého se začala vyrábět opravdu rychlá kola. Díky tomu došlo k dalšímu obrovskému boomu a ze skateboardingu se stala celkem běžná věc. Myslím tím běžně a docela masově používaná. 

 

A jak to vznikalo u nás? Co parky?
Začali se stavět první stěny, ůčka a tak.

 

Prý tam nebyli tenkrát ani copingy a plošiny nahoře?
Ne, to nebyli. To byly prostě jenom účka. Bylo to tenkrát těžký, nebylo na čem jezdit, nebylo z čeho stavět a hlavně nebyla konfrontace se světem. Každý časopis byla tenkrát vzácnost a ještě větší vzácnost byl nějaký filmek. I tak to nebylo ono, to člověk musí vidět, zažívat a konfrontovat na vlastní kůži.

 

Jezdili jste někam ven?
První vlašťovka byl Luděk Váša, ten vyjel v roce 1986. „Ven“ se dostal díky svazákům.

 

Jako SSM?
No, na ÚV SSM (Ústřední výbor Socialistického svazu mládeže) na Gorkáči bylo tenkrát pár lidí, se kterými se dalo ještě mluvit a díky nim jel Luděk do Vancouveru, kde to vyhrál.

 

To byl skok do výšky, ne?
Jo. Dal jsem pak echo kamarádům novinářům a vyšlo pár článečků o tom, že máme ve skoku do výšky mistra světa. A to už bylo něco na naši národní hrdost. Pak jsme s Potokem (Tomáš Potůček) jeli i do Anglie na mistrovství Evropy. Svazáci nám vydávali tzv. bílé karty. To znamená, žes musel mít pozvání od nějaké organizace, jako že ti všechno hradí a s „požehnáním“ svazáků ti byla vydána tzv. výjezdní doložka, která otevírala cestu na Západ. V té době malý zázrak.

 

A měli vás nějak ohlídané abyste tam nezůstali a museli se vrátit?
Ne, to ne. Pak už jsem byl docela oprsklej a začal si ty pozvání vyrábět sám. Párkrát jsme vyjeli, vrátili se a oni viděli, že je vše v pořádku. Ještě jsme říkali že nám pomáhají svazáci a byli jsme dohromady třeba skoro půl roku z roku venku.

 

To je celkem úspěch na tu dobu.
To jo. Samozřejmě jsem se snažil, aby se co nejvíc lidí se dostalo ven. Možná mi to pozice předsedy Evropské Skateboardové Asociace (AES – Association of European Skateboarders) trošku usnadnila.

 

Jak jsi se k tomu dostal?
Asi hlavně díky tomu, že jsem prosadil a zavedl systém Evropského poháru. V soutěžním ježdění v Evropě byl tenkrát celkem bordel. Stejně jako u nás na začátku 80 let. Každý si někde uspořádal závody a nikdo nevěděl, jestli na ně má jet nebo ne. Tak jsem vytvořil systém, kdy kluci z určitého města u sebe zorganizovali závody v rámci Československého poháru a byl v tom hned přehled. 

 

Kolik to bylo závodů?
Nebylo to každý rok stejné. Osm až dvanáct, plus mistrovství republiky.

 

A jak to fungovalo do zavedení systému v Evropě?
Jedny závody byly třeba v Paříži a zároveň ve Stockholmu a nikdo netušil, kam vlastně jet. Když se utvořil Evropský Pohár, bylo jasné, které akce mají prioritu a prestiž. Pořadatelům to usnadnilo i získávání sponzorů. Díky zmiňované „politické podpoře“  jsme byli na všech. Což byla celkem rarita, protože jsme byli jediný z Východního bloku. Ostatní to věděli, dost dobře sice nechápali naši „nesvobodu“, ale rádi nám pomáhali a profíci, co dostávali nové vybavení nám dávali to svoje ojetý. V Čechách to byla celkem vzácnost. Tady jsme to střelili za normální ceny a vydělalo nám to třeba na benzín na další závody.

 

Kolik ti vlastně tenkrát bylo? Dvacet?
Já jsem 64 ročník, takže v 86 roku mi bylo dva a dvacet.

 

Takže ve dva a dvaceti jsi dal do kupy všechny evropský závody. Tak to celkem klobouk dolů. A jak jsi to vlastně tenkrát domlouval? Telefonoval jsi, faxoval, e-maily nebyli?
První takový významný počin byl, když sem přijel Shane Rouse a Claus Grabke.

 

 

Ti přijeli do Brna.
No, ti přijeli do Brna. Claus byl mistr Evropy v účku a Shane byl mistr Evropy ve freestylu. 

 

Mistrovství evropy se jezdilo tenkrát v Munsteru?
Ne, evropský mistrovství se jezdilo pokaždé jinde. Tenkrát se jelo v Bambergu, pak v Anglii, kde jsme byli s Potokem a pak se jelo ve Stockholmu, kam jsme jeli už jako výprava. Ale Claus a Shane byli tehdy náš první kontakt s Evropou. Na závody v Olomouci v roce 1986 už  přijel třeba Piere Andre z Francie (v tom roce pak vyhrál ME ve freestylu) , kluci ze Švédska, což byli výborný slalomáři a účkaři, pár lidí z Německa atd. Byl jsem v dobrým kontaktu s Jani Soderhalem, což byl tenkrát předseda AES a už jsem všechny ty lidi znal. Většinu jsem potkával na závodech,  kam jsem se dostal, s dalšími jsem si čile korespondoval.

 

Jako dopisama?
No, dopisama. Ještě jsem tenkrát dělal na ministerstvu kultury a tam jsem měl ten nejlepší ze všech jobů co jsem kdy měl. Byl jsem účetní závodní jídelny. Jídlo zadarmo a hlavně   docela dobrý zázemí pro organizační práci. Já jsem tam tenkrát z tý kanceláře všechno obtelefonovával. Doteď nechápu jak se mi to mohlo podařit.

 

To musel být strašný ranec. . .
Co ranec, ale já volal tenkrát pořád na Západ!!!! To byla ta potíž, ale prošlo to. Možná proto, že chlapík, co to tam měl hlídat a kontrolovat, byl strašnej ožrala. A v roce 1987 se jel opět World Cup v Munsteru . . .

 

Ten se jezdí od kdy?
Od začátku osmdesátých let. Titus byl tenkrát největší a nejmohutnější distribuční obchod v Evropě. Zorganizoval závody, které postupně přerostly v největší počin v Evropě kam jezdili všichni profíci z celýho světa. A tam tenkrát v roce 1987 bylo zasedání AES, všichni tam znali ten můj systém a Jani tam tenkrát složil funkci. On byl nějaký počítačový expert a neměl už tolik času, protože lítal po celým světě. Jo a byl to slalomář.

 

A tys byl co?
Já skákal do dálky. Chvilku jsem jezdil všechno, ale ten skok byl taková krvavá disciplína a moc se to nemuselo trénovat. Jani mě tam tenkrát navrhl jako svého nástupce a všichni mě jednomyslně zvolili. Byl tam kolem toho velký humbuk a já opět nelenil a dal jsem to vědět kamarádům novinářům. Tady vyšlo pár článků a nikdo nevěděl, co s tím. Jakékoli členství v nějaké evropské asociaci musel schvalovat ÚV KSČ (Ústřední výbor Komunistické strany Československa) a já odjel do Munsteru a nechal se zvolit, aniž bych se komoušů na cokoliv ptal. Dopadlo to nakonec tak, že se na to vyprdli. Já jsem celkem neškodil, tak mě nechali být. 

 

A v čem tenkrát spočívala ta funkce?
V podstatě šlo o to koordinovat činnost jednotlivých zemí. Tenkrát to ještě neřídily ani tolik firmy, ale lidi co jezdili. Bylo třeba dohlížet na systém závodů aby fungoval. Bylo třeba dávat do kupy celoroční kalendáře závodů, dávat lidem vědět, kdy a kde jsou jaké závody, udržovat neustále  informační toky. Taky bylo třeba pomáhat klukům z Východu, z Litvy, Bulharska, NDR a tak, aby se k nim taky dostávali informace, když už nemohli vyjet na závody na Západ. Mým hlavním vrcholem té éry bylo mistrovství Evropy. To jsme seděli s Luďkem Vášou u piva na Špejcharu a já řekl, že udělat tady mezinárodní závody je fajn, ale když už, tak alespoň mistrovství Evropy. Po pár pivch do toho šel Luděk se mnou a do roka tu bylo.

 

Jak se ti to zadařilo?
Strašný. První problém. Mistrovství Evropy v čemkoli muselo být schvalováno čtyři roky dopředu, tak jsem to lišácky nazval Euroskate. Všichni věděli, že je to mistrovství Evropy, ale oficiálně to bylo vrcholné setkání evropských prkýnkářů. To byl první trik. Dále to bylo potřeba nějak zaobalit a spolupracovalo na tom s námi CKM (Cestovní Kancelář Mládeže) a díky nim se to podávalo jako propagační akce CKM. Vzniklo tak mistrovství Evropy, které bylo největší ze všech mistrovství.

 

Jako do počtu diváků?
No tak jak do počtu diváků, ona ta Sportovní Hala je velká, ale hlavně co do počtu závodníků. Protože to bylo v Praze ještě za komoušů, v roce 1988, tak mohli přijet i jezdci z Východu, který se normálně na Západ nedostali, ale do Prahy ano. A stejně tak to brali na západě, jelikož to byl první velký počin ve Východním bloku, tak si to nenechal nikdo ujít. Tady bylo opravdu všechno, co v Evropě na skateu něco znamenalo.

 

Co ze zámoří? Přijel někdo?
Ne, to byla evropská záležitost. Tím pro mě vlastně skateboarding vyvrcholil a s příchodem revoluce jsem založil oficiální Českou Skateboardovou Asociaci (ČSA). Ještě jsem jim na SSM stihnul zabrat jednu kancelář.

 

To si pořád dělal toho účetního?
Ne, ne. Oni mě vzali na takzvanou „politickou stáž“. Což znamenalo, že jsem byl sice oficiálně zaměstnán u ministerstva kultury, ale pod hlavičkou SSM jsem organizoval skateboarding a pomáhal některým dalším netradičním sportům. Takže mi bylo celkem jedno, jak mi převáděli mzdu, protože jsem mohl dělat to, co mě baví. Třeba Euroskate  nebo celostátní turnaj v softballu a tak. Pak jsem to předal snad Smolíkovi nebo komu a vrhnul jsem se na šipky. 

 

Když vedle sebe srovnáš skate, šipky, a krasoplavectví, dá se něco z toho označit jako největší vrchol?
To se nedá srovnávat. Zajímavé na tom všem bylo, že ve všem jsem byl průkopník. Už tu nikdo neudělá závody takového rozsahu jako byl Euroskate. Hodina a půl přímého televizního přenosu ČT a bůhví jaké další televize tam ještě byly. U šipek jsem vyhrál mistrovství republiky a vydal jsem knížku o šipkách. Ta se povedla a jsem na ní hrdej. Krom toho jsem byl prvním oficiálním českým reprezentantem v šipkách. Jako „krasoplavci“ jsme byli první chlapi ve světě synchronizovaného plavání a v rámci doprovodného programu jsme vystoupili na olympiádě. To jsou věci, který mi už nikdo nevezme.

 

Co máš v plánu do budoucna?
Na leden plánuji v Mánesu tátovu velkou výstavu, on je malíř. Svýho času byl nejmladší autor, od kterého koupila obraz Národní galerie. Strávili jsme spolu taky dost času mezi sopkami na Hawaii. Ta výstava bude opravdu velká výtvarná show. A pak přemýšlím co dál. Ono v tom hraje určitou roli taky věk, teď už se do toho člověk nepouští tak spontánně. Jako jsem tenkrát na tom Špejcharu řekl, že udělám mistrovství Evropy a do roka bylo. Kdybych ale věděl, co to obnáší, tak nevím jestli bych se do toho pustil.

 

 

Po chvíli povídání o Marku Gonzálesovi (jiný příběh) jsme se ještě vrátili zpět ke skatebaordingu a naťukli jsme skatebaordovou muziku z let 80. 

 

Skejťáci měli tenkrát i svoji hudbu a jakoby svoje kapely. Ale mít tenkrát svojí kapelu, to taky nebyla sranda. Aby mohla někde vystupovat, tak musela mít svého zřizovatele. Na tohle se celkem hodili ty svazáci. Ale vezmi si, že na začátku 80. let, kdy lidi zdaleka ještě nevydejchali máničky, zazvoní u bytu svazáckého funkcionáře tutovej pankáč ověšenej řetězama se slovy, že shání zřizovatele pro svojí kapelu „Mrtvá miminka“. No to ho vomejvali. 

 

Takže se dá říct že na začátku 80 let existovala skateová muzika?
No dá  se to tak říct, buď ty Mrtvý miminka nebo třeba Suchý mozky. Ale to se pořád nějaký zakládali a nějaký mizeli. Vyloženě skateová kapela nebyla žádná.Punk byl tenkrát vyložená revolta, to stačilo aby kluci vylezli na ulici a už je první esenbák legitimoval. To bylo jedno s druhým, skate, punková muzika. Všechno bylo nový a lidi se mezi sebou znali.

 

A co jste tenkrát hráli na závodech?
Hlavně se hráli DEVO, Dead Kennedys , Madness a samozřejmě „Pistole“.  Když jsem dělal s Romanem Hanzlíčkem Evropský pohár v Brně, na živo jsem tam pozval na afterparty Originální Pražský Synkopický Orchestr Ondřeje Havelky. A to byl pro venkovní skejťáky šok. Čekali všechno, ale tohle ne. Ty z toho byli úplně nadšený. Pořád chtěli jejich desky a tak. A po nich vystoupila Laura a její tygři. To nikoho tenkrát ani nenapadlo, spojit skejtovou akci s takovouhle muzikou.

 

Vnímáš ještě naší současnou skateboardovu scénu?
Vnímám, teď jsem byl třeba na mistrovství republiky, nebo když je někde nějaká svižná akce. Ale vnímám to i třeba na ulici. To se mi stalo třeba v metru, to už je tak pět let, stáli kolem nějaký kluci a pořád rozpačitě přešlapovali. Až se jeden z nich osmělil  a říká: „Nejste vy pan Kopecký?“ a já „Jsem a co?“. „Když vy jste tady tenkrát dělal to mistrovství, my tam byli jako malí kluci a nás to strašně ovlivnilo.“ A pro tenhle pocit to člověk dělá, že prošlápne něco, co pak ovlivní spoustu lidí. Třeba ty strejci od výčepu. Nikdo by nikdy neřekl, že jednou budou na olympiádě vystupovat v australský televizi. To je na tom to zajímavý. Ale zpátky k český skejtový scéně, to jsem od toho trochu odbočil. Vidím tady dav těch kluků, co se třeba s prknem jenom předvádí. A pak tě úplně zahřeje, když vidíš někoho na ulici kdo to opravdu umí. A to poznáš na první pohled, jak na tom stojí a tak. Pak jede jinej, přijde obrubník a on než aby udělal to ollie, tak sleze a prkno vezme do ruky. Tenhle houf mi trochu vadí. A pak jsem byl na Štvanici na tom mistrovství republiky. Tam by to mělo být hlavně pro lidi, pro diváky. Ale těm to musí celou dobu připadat jako trénink, nevyznají se v tom. Kluci tam dělají jednu velkou chybu v tom, že zkoušej jeden a ten samej trik. Pamatuji si jak mi často profíci říkali (znal jsem dobře všechny světový hvězdy 80.let), že nikdy při streetu nemáš zkoušet znova stejný trik. A při tom mistrovství jsme si kolikrát všimnul, že se někdo neustále vracel a opakováním ztratil spoustu času. Místo toho aby jel a mastil to dál, tak to tam pořád zkouší s jedním trikem, protože mu náhodou radikálně vyšel v tréninku. To je škoda. 
Já nemám moc představu o naší současný špičce, ale kdysi byl naší obrovskou osobností  a venku se opravdu prosadil Petr Lowy. Já ho znám od malička a když mu bylo dvanáct, třináct, tak jsem ho chtěl vzít na závody do Belgie. Tenkrát jsem musel jít k němu domů a rodiče poprosit, aby ho pustili. A Petr tam tenkrát skončil ve freestylu třetí. To už nebyla ta slalomová éra. To byl dokonalý profík. Všude naprosto perfektně odvedl svojí práci. Tušim v 90. roce jel v Munsteru za profíky  a dostal se do finále, kde skončil šestý nebo sedmý. Tenkrát jezdil s námi po závodech a vyhrál třeba v Itálii, kde porazil Shane Rouse. Za prvý měl výsledky a za druhý mě fascinovala jeho posedlost skejtem. Kdekoli jsem zastavili na parkovišti, tak on okamžitě vytáhnul prkno a do zničení jezdil. On na něm byl pořád a byl sním dokonale srostlej. Dodnes, když si stoupne na prkno, tak je to prostě pan Skater. U něj byla výhoda, že on se dokázal naučit těžký triky a dokázal je při těch závodech prodat. Teď kluci uměj taky těžký triky, ale vrátí je jednou z pěti pokusů. Při těch závodech, když čtyřikrát spadnou, tak jde dojem z celý jízdy do prčic. Když jsem měl možnost sledovat při závodech špičkový profíky, tak ty to právě dokázali při závodech prodat. Když neměli zrovna špatný den, nebo nebyli moc zkouřený.

 

Já mám někdy pocit, že ta profesionalita tam trochu chybí.
No přesně, oni to berou jakou jeden velkej mejdan a neuvědomují si jednu věc. Že tu pravou skejtovou svobodu získají tak, že s tím prknem srostou a že si s ním budou dělat co chtějí. Tím totiž ten velkej skejtovej mejdan začíná i končí. Až tím se stanou svobodnýma skejťákama. Ne tím, že ho budou mít a že se na něm svezou, ale tím, že s ním srostou a to je potom ta správná svoboda. Když si pak vystřihnou street, že pro ně nebude nic překážka, tak pak už je to o něčem. Ty lidi co v tom něco dokázali a co jsem poznal, tak ty byli tím prknem doslova posedlí. To neexistovalo aby někam přišli, kde se jezdí a tam většinu času jenom s někým prokecali o tom, kdo má nový boty. Třeba Petra jsme museli z toho prkna doslova shazovat, to byla fakt posedlost.

 

Registruješ třeba Petra Horváta?
Znám, ale nijak ho neregistruju.

 

To je moc mladý na tebe.
No, to je. Ale mě vždycky potěší, když na tom někdo jenom umí jet. To je teď v současný době pro mě ze skejtu to největší potěšení. Když někoho vidíš, jak s tim prknem srostlý je. Přijde ti to pak úplně přirozený, jak na tom jede, a to je ono. O tom ten skate je. 

 

Myslíš, že skate bude někdy masovým sportem?
To už je masový sport, ale ještě si uchovává ten punc revolty. Je to především záležitost teenagerů. Nad dvacet  moc opravdu aktivních skaterů neznám (omluva všem „oldtimerům“) a malí hadi pod deset se do toho ještě nedokážou pořádně opřít. Nevím, jestli jde mluvit o kultuře, ale specifickou atmosféru skateboarding určitě má. Tu má sice svým spůsobem každý sport, ale skatera těžko budou vodit rodiče brzy ráno za ruku na pravidelný treninky. Specifická atmosféra, hadry, muzika … ale znovu: hlavní je něco na tom prkně umět. Před čtvrtstoletím to bylo ještě radikálnější.. Teď je úplně jedno co si vezmeš na sebe, nebo co budeš mít na hlavě, ale tenkrát to byla od těch kluků dost velká odvaha a revolta v jednom. Já o tom nerad mluvím, protože těm současným to může připadat jako Vrať se do hrobu, neb tu dobu už nezažili. Tenkrát to znamenalo pro ty kluky i dost velký problémy, ve školách a tak. Ale aby to nebyl takový horor, tak jsem taky zažili spoustu srandy, jako ve všem. Třeba v Bruntále jsme přespávali v nějaký tělocvičně či co to bylo. Nevím co mě to napadlo, ale vyprovokoval jsem průvod naháčů. Všichni jsme se svlíkli do naha a šli jsme napříč městem. 

 

Kolik bylo?
Nevím, někdy v noci. Ale lidi jsme potkávali. Něco kolem osmdesáti nás bylo?

 

Co policajti?
Nikdo nás nezatknul. Ale byly místa, kde se člověk s prknem ani nemohl objevit. Třeba po závodech v Žacléři tam policajti skate úplně zakázali. Těch příhod byla spousta, ale bojím se, že by si je náhodou mohly přečíst děti tehdejších „hardcore“ skaterů a bylo by po domácí autoritě. 

 

Pár slov na závěr?
Nejdůležitější je, pouštět se do věcí o kterých si lidé myslí, že nejdou a ještě k tomu je ani nenapadnou. Teď mám spoustu nápadů, ale třeba skateboarding  už jede svým vlastním životem. Sice potřebuje nové impulsy, ale o to se už musí ti správní lidé postarat sami. Jak ti, co jezdí, vymýšlí nový triky a posouvají skate technicky  někam dál, tak i ti, co na tom vydělávají prachy. Ti musí připravit podmínky lidem, co na skejtu jezdit dovedou, připravit pro ně třeba dobrý závody, kde to můžou předvést na vrcholný  úrovni a tím strhnout i inspirovat další. Ale to už jde mimo mě. Rád si sice vychutnám, když vidím na prkně někoho opravdu  dobrýho a v pohodě, ale je to už pro mě spíš něco jako „obhlídka kvetoucích stromů“, který jsem kdysi pomáhal sázet. V hlavě nosím nový nápady i sny a držím se toho, že nejen sliby, ale i sny se mají plnit!

 

Boží slova hlásal kníže českého skateboardingu, pan Martin Kopecký.