Porazil jsem rakovinu. A skejt mi pomáhal

Skateboardingem proti rakovině. I tak se dá popsat jedna ze zbraní, se kterejma vyrazil devatenáctiletej Marek Šlosar z Frenštátu pod Radhoštem do boje s ne úplně rovnoměrným soupeřem. Vyhrál. Nějaký šrámy si sice odnesl, ale motivace skejtovat ho držela při životě. A na skejt se taky vrátí.

Můžeš nám na začátek říct, co tě postihlo za nemoc a jak přesně se projevuje?

Dne 20. září 2011 mi doktoři našli zhoubný nádor, osteosarkom. Tenhle druh nádoru napadá kosti dolních končetin. U mě to byla pravá stehenní kost a koleno. Nádor často metastázuje do plic, což se mi naštěstí nestalo. V tu chvíli, když mi to doktor řekl, jsem totálně vytuhl a nevěděl, co si mám myslet, zda přežiju nebo jestli mi noha zůstane. Naštěstí nohu mám, akorát koleno mám umělé a místo stehenní kosti mám titánovou náhradu. Přišel jsem na tuto nemoc úplnou náhodou, někdy v březnu 2011 jsem dostal obrovskou bolest do pravé nohy. V červenci se mi to stalo znovu a od té doby to bolelo pořád, jakoby měl člověk neustále křeč v celé noze. Říkal jsem si, že to přejde, ale bylo to furt stejné a začalo se to zhoršovat a nohu jsem mohl ohýbat čím dál tím méně. V září už ta noha začala natékat a pořád se zhoršovala, tak jsem šel za doktorem a ten mi řekl, jak na tom jsem…

Co v současnosti děláš? Chodíš do školy nebo trávíš dny léčebnými procedurami?

Momentálně jsem ještě doma, protože jsem byl před dvěma týdny na operaci kvůli zatuhnutí kolena - zkrácení šlach. Teď se musím hodně rehabilitovat, aby to nezatuhlo, jako se to stalo po první operaci, a abych nemusel na další. Ale brzy už půjdu do školy, stačilo mi, že jsem ztratil jeden rok a nechtěl bych ztratit další.

Jak s nemocí bojuješ?

V boji s nemocí mi určitě pomohlo, že jsem optimista a flegmatik, takže jsem se snažil to nějak extra neřešit a brát to jako povinnost, kterou musím zvládnout. I když bývaly často nějaké komplikace nálada byla na dně, vždy mě někdo rozveselil, kámoši, rodina a dokonce v nemocnici chodili zdravotní klauni, kteří taky kolikrát předvedli dobré číslo.

Pomáhal ti skateboarding ve vypořádání se s nemocí?

Skejt mi určitě pomáhal, hlavně jako motivace. Nevím, co bych bez něj celé dny dělal. Co bych dělal bez těch lidí, s kterýma jsem jezdil. Vždycky mě dojebávalo, když jsem šel s kámošema ven a díval se, jak tam dávají pecky, a já jen seděl, díval se a říkal si, proč zrovna já? Jeden z mých prvních dotazů na doktora bylo, jestli budu moct jezdit na skejtu. Doktor řekl, že záleží hlavně na mně, jak budu rehabilitovat. Bylo by to strašné se už nikdy nepostavit na prkno a nedat si flipa nebo jiný trik. Věděl jsem, že pokud chci jezdit dále, musím bojovat a věřit, že všechno bude v pohodě. Před pár dny jsem složil starý skejt a byl se poprvé trochu více projet. Byl to super pocit! Noha je sice pořád slabá, takže popnout se nic nedá, ale časem věřím, že vše půjde.

Každej z nás si cestu ke skateboardingu musel najít sám nebo mu v tom někdo trochu pomohl. Jak jsi to měl ty?

Ke skejtu jsem se dostal tak, že jsem asi v deseti dostal na Vánoce desku a začal jsem se chodit s kámošem dívat do lokálního parku, co na tom týpci dělají. Zhruba po měsíci skončilo prkno pod postelí a jen se na něj prášilo. Pak jsem na oslavě kámoše poznal jednoho kluka, co jezdí, Vaška Stavárka, a nějak jsme se o skejtu začali bavit víc. Na čtrnáctý narozky jsem dostal první komplet World Industries a po zimě jsem na něm začal tak trochu jezdit.

Jak dlouho jezdíš?

Na skejtu jezdím asi od roku 2007. Ten první rok jsem dělal spíš jenom blbosti, sjížděl kopce a rampy. Ze začátku jsem chtěl dělat jenom bonelessy a žádné flipy. Postupem času, jak jsem se krok po kroku trochu zlepšoval, jsem názor změnil.

Jak vypadá tvůj normální den?

Po ránu se snažím cvičit. Nejdřív nohu rozhýbu na rotopedu a poté jdu na další cviky. Snažím se o to alespoň třikrát denně, aby noha neztuhla. Hraji ještě ping pong, tak se snažím, pokud to jde, chodit na tréninky. Momentálně tedy rehabilituji, abych mohl příští sezónu začít pomalu ale jistě znovu jezdit. Což doufám, že alespoň na technické triky půjde. Schody jsou pro mě už pasé.

Vzkaz na závěr je v týhle situaci závažnější a důležitější než kdy před tím. Nejsi jedinej, kdo musel takovej boj s rakovinou podstoupit. Jak bys podpořil ty, kteří musejí ještě bojovat?

Věřit, nevzdávat se, bojovat a nepřemýšlet, co by bylo kdyby…. Rakovina mi vzala kus mého mládí, ale na druhou stranu si nyní mnohem více vážím života. Nyní se na věci dívám jinak, rozumněji. Řeším nyní mnohem více studium a jiné důležité věci pro mou budoucnost. Taky se ukázalo, že mám spoustu dobrých kamarádů, kteří mě podpořili, když jsem to nejvíce potřeboval. Za to jim patří obrovský dík.