Legendární part: Lukáš Vlček a Žoll v Praze 2002
Vydáno: 12.10.2012Je tomu už deset let, co touhle dobou Tomáš Vyhnánek a David Chvátal dodělávali Prahu 2002. Už je to nějakej pátek, co? Pojďme společně na ty časy zavzpomínat s Lukášem Vlčkem. Ten měl tehdy ve skateboardingu dost slušně našlápnuto. Otiskli mu fotky i třeba v americkým časáku Transworld. Víc nám ale o tom všem povypráví sám Lukáš. Jako Reader´s Choice přidáváme part Pavla "Žolla" Chaloupeckýho.
Netradičně se tě zeptám, jak si pamatuješ svoje začátky na skejtu. S kým jsi začínal, jak ses o skateboardingu dozvěděl a jak se to posouvalo dál?
Jojo, máš pravdu, na to jsem ještě nikdy neodpovídal, hehe. No začal jsem tak v pětadevadesátým s partou kámošů na Jižáku, kde jsme skejtovali hlavně u mě za barákem na Blankytu. To je takovej legendární vydlaždičkovanej plácek se spoustou schodů, zídek různejch velikostí a fontánou uprostřed, která se v zimě, když byla vypuštěná, taky dala skejtovat. Místo to bylo super, ale hodně se na něm podepsal zub času, takže teď už to taková paráda není. Nicméně myslím, že ještě, co do originality záběrů, má co nabídnout... Jinak ke skejtu mě přivedl můj brácha Jirka, kterej tou dobou už pár let skejtoval a to víš, bylo mi patnáct a viděl jsem ho, jak chodil, v těch pro mě „suprširokejch“ vodrbanejch kalhotech, měl úplně ty nejvíc „suprděravý“ boty zalepený kobercovkou, kšiltovku dozadu a máma na to nadávala. Pecka! A hlavně jezdil s partou, kde byl Farkyn s jeho bráchou, Cína, Tesil, Béča, Novák a všichni na tu dobu fakt diktovali, takže jsem se k nim vždycky připrdelil, sednul si bokem a sledoval, jak skejtujou. To byly časy, kdy jsem chodil skejtovat skoro každej den, celej rok, ať bylo venku, jak chtělo.
Jaký bylo tvoje první video? Každej má začátky spojený s nějakým skejt videem, který bylo to tvoje?
To víš, že bylo, a ne jedno. Jelikož se tu ale bavíme o roku 1995, tak si musíš uvědomit, že krom jinejch věcí, taky ještě nebyl internet, takže jediný videa, co jsi mohl vidět, byly ty, který ti někdo donesl na VHSce. A ty byly většinou v takový kvalitě, že bys to snad líp nakreslil. A i těch bylo pomálu, takže jsi vlastně sral ze všeho. No, ale abych to shrnul, mezi první videa, který mě fakt ovlivnily, patří Plan B, prvních pár 411VM, starý Zera, Toy Machine, ale hlavně celý TRILOGY a v něm bych vypíchl Clyde Singeltona a jeho var ze schodů. Mimochodem z toho seru doteď. Podle mě nejlepší var ever! Taky jsem hodně žral Jeremyho Wraye, Creagera, Jamieho, no a legendárního Toma Pennyho...
Seš známej svým vysokým popem a olliečkem, jak dlouho ti trvalo se olliečko naučit?
Jak dlouho jsem se učil ollie? To si už nepamatuju. No a vysoký ollie jsi prostě na Blankytu potřeboval, protože ty nejlepší mramorový kvádry, který komouši nevědomky postavili perfektně na skejtování, byly vysoký zhruba jak deska na vejšku. A taky jsem byl vždycky, takovej sportovní, šlachovitej neřád, hehe.
A dělal jsi před tím nějakej jinej sport?
To je jasný, úplně jako malej smrad jsem hrál fotbal, pak chodil na karate, ale to nemělo dlouhýho trvání, protože jsme si z toho s kámošem dělali jen prdel, tak nás vyrazili. Pak přišla na řadu atletika, což nebylo tak špatný, ale všechno to mělo jeden velikej společnej problém, přesně daný treninky. Princip pondělí – středa – pátek, od – do, budeš dělat to a to, běž tam, hoď tímhle málo – znova -, dělej a hlavně nekecej. To mě vždycky rychle přestalo bavit. Jinak pak v dospělosti jsem chodil hrát hokej a docela dlouho na box..
Pamatuješ si den, kdy jsi byl poprvý na Stalinu? Jak dlouho ti trvalo dostat se do stalinský party?
No nevim už přesně, kdy to bylo, ale pamatuju si, že jsem tam tehdá přišel, uviděl ten mramorovej ráj a věděl, že tady mě to bude hodně bavit. No a baví mě to tam doteď. Pamatuju si, že tam jezdilo maximálně třicet lidí. Skejtrů jako třeba Piškot, Béďa, Pryskna, Tom, Papu, Argoš, Jeremy, Negr, Týša, Čermák, Hertl plus další, co si teď nevzpomenu. Základnu měli na druhý straně Stalina směrem k Chotkovejm sadům. Mělo to takový svý nepsaný pravidla a neexistovalo, že bych tam jako přišel, nikoho neznal, řekl zdar a sedl si k nim. Prostě jsem tam chodil každej den, skejtoval, respektoval a postupně se seznamoval. Musím říct, že si všech těchhle lidí moc vážím a jsem rád, že jsem tam s nima mohl strávit tolik času...
Den, kdy jsi byl poprvé na Štvanici si ale určitě pamatuješ. Už jsme se o tom několikrát spolu bavili, ale mohl bys čtenářům zopakovat, co se tam stalo a převyprávět nám celou historku bitvy o Štvanici? Tenhle příběh umíš vyprávět jako nikdo jinej…
Jojooo, stará, dobrá, štvanická řež... Popravdě, to bylo podruhý, co jsem se na Štvanici vydal, ale poprvý, co jsem tam dorazil. Poprvý, když jsem tam jel, jsem se zdržel u stánku na Vltavský pro nějakej hnusnej burgr a když mi ho za deset minut bába dala, tak byla parta pryč a já prostě nevěděl, kde to je. Bylo mi tak šestnáct, byl jsem tam poprvý, buran z Jižáku a nebyly mobily, takže jsem vzteky zahodil ten hambáč a jel nasranej zas metrem domů. Doma jsem pak byl samozřejmě za největší pako… No a když jsem tam druhej den teda dorazil, tak jsem čuměl jak puk. Překážek tam bylo pár, a asi tak o 80% menších než jsou teď, ale pro mě to byl ůplnej mega-park. Tak si tak pár hodin skejtuju, všechno super, když v tom slyším řev jak hovado a za plotem vidím dav tak dvaceti nácků s tyčema, řetězama a vlajkama přes ksicht.Tak zvyklej z Jihu, beru skejta, bágl a zdrhám magora úplně posranej strachy směrem, kam zdrhaj všichni. Bohužel jsme všichni v tý panice běželi na konec ostrova. Tam jsme se všichni potkali a hned nám došlo, že to asi nebyl jeden z nejlepších nápadů. No, takže ještě větší panika, někdo už chtěl skákat do Vltavy, a to bylo asi tak deset stupňů. Celý to v podstatě zachránil Martin Vichr, kterej jakožto starší, ostřílenej, jižáckej skejtr pochopil, že buď tam všichni dostanem hrozně do držky nebo se semknem a vyrazíme do útoku. Tak, doteď nechápu jak to udělal, zvládl vyhecovat čtyřicet lidí do takovýho adrenalinovýho rauše, že se všichni společně s řevem rozběhli proti nim. No a dál už to bylo jak z filmu. Těm, třeba deseti pleškám, co stačili přelízt ploty, který tam tehdá stály, rychle došlo, že si ta parta čtyřiceti rozzuřenejch typů nejde pokecat, otočili to a začali zdrhat. No toho posledního, co už nestačil přelízt plot zpátky, doběhl dav a musím říct, že ten nebyl jako úplně šťastnej. Hnali jsme je všechny až na most, kde zůstal jeden na kolejích obklíčenej mezi autama a skejtrama. Ten taky litoval, že nezůstal doma u telky. Zážitek zvláštní, ale musím říct, že byl od tý doby s těma zamindrákovanejma žaludama víceméně klid.
Zkušeností s náckama máš víc. Jaká je, kromě štvanický bitvy, tvá další vzpomínka s pleškama, při kterým se otřepeš, když si na to vzpomeneš?
Dřív jsme vlastně furt něco řešili, buď se skinheadama, co neměli rádi skejtry, nebo s cigošema, co byli prostě cigoši. Se skinhedama mám jednu ze storek, kdy jsem jel domu ze Stalina a v metru si ke mně, a okolo mě, přisedlo třeba patnáct obrovskejch almar, starších nácků a jeli se mnou takhle až na Opatov. Sem tam seděl, tak posranej, čuměl jen před sebe a četl si takovej ten převozní řád. Naštěstí jim bylo všem tak třeba pětatřicet až čtyřicet a byl jsem jim úplně u prdele. Ale zkus si to představit... No cigošská story: Na Jižáku, známá firma, takovej tak třicetiletej cigoš, kterýmu jsme dali jméno „PUČMIKILO“. A už asi tušíš, co chtěl, když si tě vyhlídl. Vypadal fakt divně, ukázal ti nějakou špinavou kudlu a chtěl půjčit kilo. Tomu jsi musel ukázat, že fakt nemáš, ale na druhou stranu, když jsi měl víc, tak ti vzal stejně jen to kilo...
Kačer z Red Bullu mi říkal, že Jižák byl celkem tvrdej nejbr. Zbraně, drogy, prachy?
Hele no, co ti mám povídat, klasický sídliště... Spousta dětí nebo mladejch lidí, co se nuděj a tak felej celý dny na ulici a vymejšlej píčoviny. Musím říct, že mě to díky skejtu celý minulo. Jsem přišel ze školy, taška letěla do kouta a šel jsem jezdit. Ne, že by byl Jižák nějak extra nebezpečnej, ale v noci ses musel vyhýbat takovejm těm lokálním zaplivanejm hernám. U těch jsem viděl pár bitek typu: baseballka versus nůž, nůž versus nůž, tři na jednoho, pět na jednoho, řev, krev, fízlové. To mi čas od času prodloužilo cestu domů o jeden až dva bloky.
Ty krávo, tak to si dovedu živě představit. Zpátky ke skateboardingu, kdy jsi dostal prvního sponzora?
Někdy po závodech v Hradci tak nějak kolem roku 98. A byl to Mystic skates. Pamatuju si, že k tomu mi pomohl Martin Vichr, kterej mi věřil, viděl snahu, progres a dal mi šanci. V týmu tehdá byli Farkyn, Vilda nebo Löwy, a to byli jedni z top riderů tý doby. Tím se mi hodně otevřely možnosti začít jezdit pořádně, nebát se, že zlomím prno a nebudu mít na nový. Za což Martinovi a hlavně Mysticu musím hodně poděkovat. Byla to asi nejlepší část mýho skejtovýho života...
Docela dost jsi kvůli sponzorskejm povinnostem objížděl závody… Co se ti vybaví jako první věc, když se řeknou závody?
Závody dřív byly úplně o ničem jiným než jsou teď. Byly hlavně o tom potkat se se všema kámošema, cos dlouho neviděl, společně zajezdit, pivka, párky, roštěnky. Večer společně na kalbu, roztočit, cos vyhrál, všechny pozvat a užít si to. Myslím, že nejvíc, co jsem si kdy přivezl domů, bylo tak kilo. Supr taky bylo, jak víceméně všichni všem fandili. Teď mi to přijde, že jde hlavně o prize money, shrábnout prachy a domů. Škoda. Jo, k těm vzpomínkám. Legendární kalba byla v Hradci, kdo tam byl, ten nikdy nezapomene. Po závodech se nahrnulo snad šedesát lidí do jednoho hotelu. Začalo to klasicky, „slečno až budete mít chvilku, dal bych si jedno pivo, děkuju moc“, a tak za tři hodiny to končilo mega bitvou třicet na třicet v dětským koutku, všichni nalámaný, všude lítaly hračky, všechno rozbitý, každej zaplatil tak půlku, než vypil, policajti se psama... Pamatuju, jak tehdá odkudsi přijel Papuánec na takový tý dětský Tatře, narazil do nohy jednoho z těch policajtů, zařval na něj, jestli nemá nějakej herák, otočil to a zas zmizel v tom dětským koutku. Doteď nechápu, že nás všechny nesebrali...
Jako jeden z mála Čechů ses dostal na stránky Transworld Skateboardingu. Jak k tomuhle došlo?
To považuju asi jako svůj největší úspěch. Poprvý to bylo v roce 1999, to mám v TWS 50-50 na zábradlí u kyvadla. Mám takovej pocit, že jsem se dozvěděl, že to má bejt do TWS, až po focení. V tom čísle má fotku ještě Béďa, jak dělá switch kino ze skočky na Stalinu. A to je mimochodem hodně krutá fotka. Podruhý to bylo v roce 2001, to tam mám sekačku half cab nose grind revert na trojce. To byl na tu dobu dobrej trik. 2001 a 2002 jsem jezdil hodně, takže jsem přišel na Stalina, jezdil si svý, a najednou mi nějakej fotograf anglicky říká, že by jako vyfotil ten cab, jestli chci... Říkám, že jasný, dávám si pět pokusů a je to. Týpek prej, ať mu napíšu jméno, že je z TWS. Tak dělám jako že nic, pohoda, ale srdce mi bušilo jak o závod. Jooo, to byl dobrej den...
Štvanický kalby, to je kapitola sama pro sebe, ale mohl by sis vzpomenout na jednu z pro tebe nejlegendárnějších kaleb, který jsi tam zažil?
Ježiš, těch bylo za ty roky tolik. To fakt nejde vybrat jednu. Těch Mystic Cupů, kdy seš tam v kalbě vlastně tři dny v kuse nebo když jsme s Dvorským skákali v tričkách šipky do vnitřního bazénu. Musel jsi to trefit pěkně do rádiusu hned pod koping. To jsem myslel, že ráno chcípnu, co jsem měl všude třísek… Nebo všechny ty párty po zápasech Panterů, nebo všechny vánoční večírky, nebo všechny Zbýňovy diskotéky. RIP. Nebo všechny Cínovi diskotéky, nebo všechny ty narozeniny, co se jich tam oslavilo, nebo všechny ty on-line přenosy zápasů hokejový reprezentace, co jsme vyhráli, nebo všechny ty maškarní večírky... Nebo prostě jen ty všechny všední dny, kdy jsme zašli s Kozou nebo Komem jen tak na jedno a přišli domů v pět ráno...
Jedním z hodně legendárních shotů z Praha videí je battle Žoll versus Vlček…
Jo tohle to... No, to vzniklo úplně spontánně a samozřejmě to nebylo připravený, jako všechno se Žollem, hehe. Prostě klasickej gangstershit. Vlastně si myslím, že jsme v tu chvíli ani nevěděli, že to Tom točí…
Kam dál jste chodili na mejdany?
Dřív byly legendární kalby na Sedmičce na Strahově. Vždycky každou sobotu se tam scházela celá Praha, byl to totiž snad jedinej klub, kde pravidelně hrál hip hop. Takže milion lidí, pivka, pizza, sejrovník, fotbálky... Vždycky jsme se pak přesouvali dolů Petřínem na Újezd do hospody a někdy na skejtech... To byly rakve,hehe. No a pak prvníma ranníma tramvajema domů.
No, to zní zajímavě, jakej je tvůj nejhorší zážitek s kombinováním alkoholu a skateboardingu?
To bylo, když jsme jeli s bráchou na prknech z takovýho jednoho klubu v Korunní na Ípák. Byli jsme dost a přišlo nám to jako strašná prdel, takže jsme na sebe furt něco řvali a vůbec nečuměli na cestu. Dole na Ípáku měl každej na kontě takovejch dobrejch deset hroznejch. Ráno jsme se skoro nemohli hejbat.
Bolí tě po tolika letech skateboardingu celej člověk? Jako jestli máš nějaký problémy s kloubama nebo se ozývají starý zranění? A jestli jo, vyměnil bys ta léta na skejtu za to, že by tě teďka nic nebolelo?
Rád bych řekl, že je to všechno v pohodě, ale to bych pěkně kecal. Bohužel jsem za těch sedmnáct let nasbíral spoustu zranění, který se teď, jak říkáš, začínaj ozývat. Zlomil jsem si dvakrát ruku, podruhý jsem dostal šrouby, pak oba kotníky, pravej dvakrát, voda v koleni, xkrát výron, odražený paty a tak bych mohl pokračovat dál. Zatím bych neměnil nic, ale to taky proto, že furt jezdím, baví mě to a to, co mě bolí, se pořád dá nějak zkousnout. Kdybych se ale mohl vrátit v čase, určitě bych se přinutil k pořádnýmu strečinku před i po ježdění.
Pořád skejtuješ a dokážeš to nám mladejm sráčům někdy pořádně nadiktovat. Backside noseblunt na trojce bez problému, hehe…
No, tak aktivní skejtr jsem, ale mlaďasům to teda pořádně nadiktovat už dýl nedokážu a vlastně už ani nechci. Vidím okolo sebe, jak jde skateboarding hrozně rychle dopředu a kdybych se chtěl toho tempa držet, stálo by mě to už hrozně úsilí, času a dost riskování. A to už by pro mě bylo na úkor zábavy. Jsem fakt rád, že je skateboarding pořád mojí součástí, ale chci ho dělat už jen pro zábavu a pro svůj pocit. Což ale neznamená, že si sem tam nemůžeš vrátit nějakou tu vraždičku, hehe. Mám rád každej trik, kterej umím, kdyby ne, tak ho nedělám. Ale když nebudu zmiňovat ollie, jakožto základ všech triků, tak mezi mý oblíbence patří kino, var a novar, bekhel, frontside 360, bek tel, tel27 nebo třeba front rock v rádiusu. Jinak jsem docela levej v rádiusech nebo spíš v bazénech, takže to budu muset do budoucna trochu prolomit, zatím se mi ale moc nechce. Jak často to jdu projet, záleží na spoustě věcí, někdy jdu čtyřikrát tejdně a jindy, třeba v zimě jen čtyřikrát za měsíc...
Štěrk střídají strahovský downhilly, účastníš se? První zážitek ze strahovských downhillů, je to docela kudla, co?
Strahov jsem jel teď nedávno s Kozou, po hrozně dlouhý době, no a bylo fajn si to připomenout. Vychytali jsme to dost bez aut, takže se to dalo pustit. Co se týče aut, my Češi jsme fakt burani, kolikrát se mi stalo, že v těch největších kulích na tý nejširší silnici bez provozu, mě dojíždí auto s nějakým zamindrákovanym kokotem v obleku. Dojede mě tak na metr a začne nadávat a troubit. Ty vole v tu chvíli jsem ochotnej ho z tý káry vytáhnout a rozbít mu hubu. Samožřejmě se ale taky omlouvám, když nějakou blbou situaci způsobíme my. Jinak všechny streety podvádím na měkkejch kolech, v tom musím cenit mlaďase, co to pushujou poctivě na tvrdejch. No, je to vždycky něco za něco... Sice se skoro neodrážíš a většinu bordelu přejedeš jak v autě, ale zas přicházíš o všechny ty power-slidy a musíš brzdit jak holka.
A pojedeme tenhle rok ještě Štěrk?
Nooo, kemo, uvidíme, a doufejme... Joo, Štěrk, pěkně sraz u Billy, pivko, pokec a jede se. Jenom je hrozná škoda, že nám zrušili prostřední zastávku v altánku u pumpy, parchanti!!!
Štěrk vyzvem! A mám tu pro tebe jednu bilanční otázku na závěr, jakej je rozdíl mezi Lukášem Vlčkem v roce 2002 a v roce 2012?
Ve zkratce, před tím se celej můj život točil jen kolem skejtu a všechno, co jsem dělal, s tím bylo více či méně spojený. Teď mám v životě spoustu jinejch věcí a zálib, který mě zajímaj. Ale to důležitý bych shrnul nakonec tak, že je mi jednatřicet, chodím do práce, řeším furt nějaký starosti, ale když vezmu prkno a dorazím na Stalina, cejtím se jak před těmi deseti roky. Tak doufám, že mi to ještě hooodně dlouho vydrží...
Cena v podobě kazety VHS Praha 2002 plus sticker pack putuje těmto skejtrům:
Jakub Pešek, Chrudim
Jan Oščipovský, Český Krumlov
Josef Krejčí, Pelhřimov
