Julien Benoliel: Jeden čas jsem pil hodně

Vydáno: 06.08.2012

Julien Benoliel je správnej bazénovej punkáč držící se thrasherovský filosofie. S vizáží propuštěnce z vězení, kterej si odkroutil několik let za pašování přes mexický hranice, se proháněl štvanickým bazénem. V rychlosti a ve stylu. Jeho frontside nosegrind ve velký části bazénu se všem jistě zapsal do paměti. Během volný chvíle jsme spolu na Mysticu prohodili pár slov.

 

 

Zkus se českejm čtenářům trošku představit, prosím.

Je mi sedmadvacet let, pocházím z Marseille a miluju skateboarding.

 

Tohle není poprvý, co jsi v Praze, že jo?

Ne, jsem tu asi potřetí.

 

Jezdíš sem jenom kvůli Mysticu?

Jo, jezdíme sem s jedním kámošem. On chce na Mystic, tak jedu s ním.

 

Jezdíš často na závody?

Jo, po Evropě jezdím závodit hodně. Ale tohle je už můj asi poslední rok se závodama, protože chci jenom skejtovat, ne jezdit závody. Chci točit a fotit. Skateboarding není o závodění.

 

Pracuješ na full partu?

Pracuju. Už toho mám docela dost, tak snad to někdy v dohledný době vydám.

 

Tvůj nejtěžší trik v bazénu?

Fakie backside overcrooked. Ani vlastně nevím, nemůžeš říct jeden trik. Je toho hodně, za co jsem rád.

 

Jak dlouho vůbec jezdíš?

Je to už hrozně dlouho. Něco kolem šestnácti let?

 

Je ve Francii bazénový ježdění rozšířený?

Po celý Francii teď vyrostlo docela dost bazénů a navíc přímo v mým rodným městě Marseille je legendární bazén. Mimo to si bazény stavíme taky sami.

 

Děláte toho hodně podle starý punkový etiky DIY?

Jo, stavíme mimo bazénů různý spoty. Wallride, skočky, rádiusy. Všechno.

 

Všechno v Marseille?

Jo, asi dvacet minut od toho legendárního bowlu.

 

Julienův starej profil z Marseille, tady mu bylo osmnáct.

 

Kterej je nejtěžší bowl, kde jsi kdy skejtoval?

FGR skatepark ve Philadelphii, ten byl tak moc dobrej. Je betonovej a DIY. Znáš Bama Margeru, ne? Tak tohle je jeho lokální park.

 

Do Ameriky lítáš docela často, jede tam pořád skateboarding ve špinavejch backyard poolech?

V těch jsme jezdili minulej rok v Kalifornii s Kevinem Kowalskim. Jezdili jsme celej den každej den a to čtrnáct dní v kuse. Nejspíš tam za ním pojedu zase v srpnu.

 

Jaký jsou tvoje plány na léto?

Právě jsem se vrátil ze Španělska, z Monegros festivalu. V poušti se jel minirampovej contest, závodilo se bude o 14 000 euro, což je docela výzva, hehe. Mimo to tam byli Prodigy, Wu-tang clan a spousta kámošů. Odtud zas do Dánska a pak do Států, do Olsan city v Marylandu. A po tom konečně Kalifornie.

 

Jaká byla ta Fraga?

Hrozný kámo, ta kalba byla zlá. Ani závod mi nevyšel podle očekávání, jezdilo se do dvou do rána a člověk byl hrozně utahanej. Nakonec jsem skončil sedmej, vyhrál to Dannie Carlsen. 

 

U koho tam budeš?

U kámoše doma. Znáš Skreeche? Josh Sandoval, jezdí za Daggers. U něj je to hrozně hustý. Vzbudil mě třeba v šest ráno a prej: „Pojď, jdeme skejtovat!“

 

Cože? To jako v kalbě?

Ne, to by bylo skoro normální. Ale já tam přijel první den, dospával spánkovej deficit a on najednou v šest ráno: „Hej Juliene, jseš připravenej skejtovat?“ Měli jsme před sebou asi dvě hodiny cesty do pouště, kde jsme jeli jezdit backyard pooly. Tam jsme měli sraz s Benem Raybournem a Kowalskim. Když jsme dorazili na místo, bylo kolem devíti hodin ráno a tihle dva už dlouhou dobu jezdili a točili.

 

Skejtovat v devět ráno?

Vedro ti to později prostě nedovolí.

 

Co posloucháš?

Všechno. Záleží na tom, jestli je to dobrý nebo ne, haha. Nemám nejoblíbenější kapelu, ale mám rád Blood for Blood nebo rasta mjůzik, třeba Buju Banton.

 

A co piješ?

Whisky.

 

Jak často?

To nevim. Záleží na tom, jestli je mejdanový období nebo ne. Jednu chvíli jsem pil hodně a rád. Celý dny, celý týdny. Musel jsem přestat, jinak by ze mě byl alkoholik.

 

Tak to si dovedu docela živě představit. Noční život v Marseille jede?

V Marseille je pořád party a pokaždý, když se vrátím domů, tak jdeme pít. Cestuju hodně, takže vždyckdy, jak se vrátím, je to velký.

 

Ve skateboardingu se v osmdesátejch ustanovily dvě lajny – Transworld a Thrasher. Která z nich ti je bližší?

Thrasher, protože o něm vím víc a znám šéfredaktora. Líbí se mi, jak vidí skateboarding.

 

Kde jsi se s Phelperem (pozn. redakce – šéfredaktor Thrasheru Jake Phelps) potkal?

Poprvý asi před patnácti lety v Marseille a pak ještě několikrát po tom.

 

A jakej je?

Na první pohled vypadá jak děda ze Simsponovejch a po tom zjistíš, že chce zničit všechny lidi. Ale je v pohodě, jen si na něj musíš zvyknout.

 

Dovedu si to představit. Tvůj nejšílenější zážitek s kombinováním alkoholu a skateboardingu?

To bylo v Marseille, vůbec jsem nespal, sežral jsem nějaký houby a chlastal celou noc. Druhej den jsem skejtoval na závodech s oldschoolovým modelem skejtu Erica Dressena. Sranda.

 

Kolikátej jsi skončil?

Čtvrtej.

 

Tak to byly asi dobrý houby. Co tě přimělo, abys začal jezdit na dřevě se čtyřma kolama?

Prostě jsem viděl lidi, jak skejtujou u mě na ulici a říkal jsem si „váu, to chci taky“. A bylo to…

 

Co tě donutí každej den vstát, vzít skejt a jít znovu jezdit?

Miluju to, to mi stačí…

 

Na skejtu jsi strávil skoro dvě dekády, skateboarding se za tu dobu změnil. Jak to vnímáš ty?

Jo, věci se změnily. Do skateboardingu rvou špatní lidi moc peněz, všude se potuluje moc sponzorů a každej za něco jezdí. Pořádaj se velký závody jako Street League, kde se točí moc a moc peněz, a lidi se pak nezajímají o corovej skateboarding a corový skejtry. A v Marseille se už nepořádá tolik nočních skejtovejch sešn jako dřív. 

 

Pravej skateboarding se skrývá v podzemí, tam je byznys krátkej. Na krku máš vykérovaný Cinq Cinq, co to znamená?

Je to fajv fajv. Když jsme byli malí, vždycky jsme sháněli pět euro, abychom si koupili haš. To je začátek příběhu naší party z Marseille. Jakmile si jeden z nás pak koupil třeba i sandwich, jednu polovinu dal svýmu kámošovi. Cinq Cinq! Je to příběh naši party z Francie, která se rozšířila i o lidi z Anglie nebo Belgie. Prostě Cinq Cinq…