Legendární part: Jakub Brož a Horv s Alinou v Praze 2003

Pojďme se naším strojem času zase přenést o pár let zpátky. Přesněji do roku 2003, kdy vyšel poslední ročník produkce Praha. Laťka skateboardingu se posunovala neúprosně výš a toho roku měl poslední part skryťák Jakub Brož. A všem otevřel hubu! Natočil jeden z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší, profil, kterej se na Praze kdy objevil. Technickej skateboarding zkombinovanej s čistým stylem a těžký triky, o nichž se tenkrát tady nikomu skoro ani nezdálo. Kubovi se tenkrát i tak trochu splnil zrovna jeho sen.  



 


Kuba na soustředění u Nikolasový babičky před odjezdem na Robotix Gipsy Tour. Portrét: Adam Lukas


 


Na Praze ses zjevil z čistýho nebe. A rovnou jsi dělal takový, na tu dobu, šílený triky. Kde jsi se skrýval?


Nejdřív jsem skejtoval na Stalinu a pak ve Strašnicích.  Postupně jsem se začal angažovat na závodech, načež přišel David Chvátal a zeptal se mě, jestli bych s nim něco nenatočil. Mluvil o partu na Praze. Byl jsem z toho nadšenej, a tak jsem se do toho pustil.


 


Namotivovalo tě to?


Já jsem byl strašně namotivovanej, chtěl jsem mít part v Praze, bejt dobrej. Měl jsem tehdy strašně moc energie a kreativity.


 


Co to pro tebe znamenalo? Praha jako jediný celorepublikový video, to byla událost.


Byl jsem z toho úplně vyřízenej. Splnění snu. A ještě v tý době. Já byl skromnej kluk, měl jsem jenom svoji partu a holku. A najednou o mně mohli lidi vědět, mohli mě obdivovat, taková ta satisfakce za tu snahu a hodiny skejtovaní. Už jenom to natáčení pro mě byl splněnej sen, ne jenom ten výsledek. Navíc David Chvátal byl jeden z těch, ke kterejm jsem na Stalinovi vzhlížel. Postupem času se z nás stali dobrý kámoši.


 


Přicházely triky na kameru hned nebo ses s něčím sral?


Moc jsem se netrápil. Snažil jsem se a šlo to. Trápil jsem se sérkama, ty mi nikdy nešly. To jsme po většinu času točili fakt dlouho nebo jsme to vzdali.


 


Kdy jsi poprvý stoupnul na skejt a jak to všechno vlastně začalo?


To už je hodně dávno, haha. Tuším někdy ve třinácti letech na základce. Kluci začali nosit široký kalhoty, řetěz a skejtový boty. Nechtěl jsem bejt ten tuctovej vocas, co jenom doma čumí na televizi nebo hraje pogy. A nějak mi to šlo. Půjčoval jsem si skejty a rozhodl jsem se jezdit. Pak jsem bohužel ve čtrnácti měl zdravotní problémy, doktor mi skejt zakázal. Matka mě hlídala, abych na to nelezl, tak jsem skejtoval tajně. Vždycky, když jsem spal u kámoše, jsme v noci brali skejty a jezdili v partě na Skalce. Pamatuju si první 180 flip, tehdy mně to přišlo jako sen. Nemohl jsem tomu  tenkrát uvěřit. To bylo takový euforie. To se nedá popsat.  Pak jsme si vydupali j Strašnice, betonovej nesmysl, a tam se to začalo nějakým směrem posouvat dál. 


 


Když se strašnickej betoňák postavil, byli jste s tím spokojeni?


Kdyby to postavili dneska, tak všichni chcípnou smíchy nebo jsou nasraný. V tý době to bylo ale něco. Najednou jsme měli místo fotbalovýho hřiště, kde hráli skinheadi fotbal, skatepark. A milion věcí v něm, každou zídku sis mohl vyzkoušet. Bylo to super. Vůbec mě nenapadlo, že to je tak trochu špatně. Až postupem času. Neřešil jsi, jaký to je, prostě jsi jezdil. Teď jsou všichni přežraný, dneska to je jiná doba. Tam se tenkrát nedalo hnout, fronty na každej benk, všude samej skejťák.


 


Když srovnáš, jak to bylo kdysi a jak to je dneska, kde vidíš zásadní rozdíl?


Teď je to přervaný zase malejma prckama na koloběžkách. Na tom je krásně vidět, kam se to posunuje. Lidi chtěj dělat jednodušší a jednodušší věci. Chtěj bejt hned v něčem nejlepší a jsou netrpěliví. Tak jezdí na koloběžkách, protože na koloběžce seš dobrej za nedlouho, teda když nejseš úplnej mongol. Samozřejmě na určitej level asi dosáhnou jen nějací, nicméně si myslím, že základy jsou jednoduchý. Na skejtu ale trvá několik let, než pochopíš ollie úplně správně. To je ta dnešní doba, všichni chtěj všechno hned. Skejt je dnes u nás tak trochu underground, protože je moc obtížnej, oproti jinejm sportům tohohle ražení. A tak Strašnice ovládli koloběžkáři, a skejťáci se ponořili do lahve.


 


Oficiální plakát na premiéru Prahy 2003 na Strahově. Foto: Chvejtlův archiv


 


Kde jsi bral inspiraci? Přitáhl jsi sem willy grindy a výtrhovky. To tu moc lidí tehdy nedělalo.


To byla čistá improvizace. Zkusil jsem ten willy grind a udělal jsem to. Ani jsem nevěděl, jak se to jmenuje. Líbilo se mi to. Improvizace. Výtrhy přišly taky samy. Já ani ve Strašnicích neměl jinou možnost, musel jsem se to naučit vytrhávat, když se jezdilo na zídce, která nekončí. Ten výtrh je k triku takovej bonus. V tý době to možná za něco stálo, ale dneska to umí zas každej.


 


5-0 pop nosegrind, fakie 5-0 flip ven, backside nosegrind flip ven. Všechny triky v jeden den, je to tak?


Jo. Nikdy jsem to před tím nedělal, tak jsem si řekl, že to zkusím. Po pár pokusech to přišlo. Skejtovali jsme ten den s Vyhnánkem, on dělal backisde nosegrind shovit 5-0 a já dělal to fs 5-0 shovit nosegrind. Řekl jsem si, že to udělám, tak jsem to udělal. Věřil jsem v to a prostě to přišlo. Dneska už by to nebyl takovej nářez.


 


To bych úplně neřekl. Jak vzpomínáš na měsíce bezprostředně po vydání profilu? Plácání po zádech a nabídky od sponzorů?


V podstatě jo. Lidi tě začnou brát jinak. Po vydání toho partu mi Tomáš Vintr řekl, že spolu zajdeme do Rock´n´rollu a pustíme jim to . Tak jsme tam zajeli a zrovna ten den jim přišla krabice s Fallen botama. Tomáš Potůček řekl, že to vyzkoušíme: „Tady si vem jedny desítky a uvidíme, jak ti to půjde.“ Ten víkend byly zimní závody v Olomouci a ty jsem vyhrál. Pak nebyl problém mu zavolat, on už o vítězství věděl a nadšeně mi říkal, že si můžu přijít pro další boty: „A budeme tě sponzorovat od Fallenu.“ To byla vůbec šťastná doba. Celkově se mi dařilo. Natočil jsem part, vyhrál závody, pak jsem šel na konkurz a vzali mě i do filmu. O bezpečnosti silničního provozu, hrál tam i Marek Prokeš. Hrál jsem takovýho namyšlenýho vola. No, nejhorší film všech dob, co ti budu povídat. Totální průser...


 


Kdo to točil?


Miriam Landová.


 


Néé.


No jo.


 


Paní Bílej jezdec?


Haha, ty vole. Fakt sranda. Najednou jsem byl herec, největší introvert v tý době a první den jsem se musel před třiceti lidma a kamerama líbat s cizí holkou. Mjork tam měl scénu ve třídě, kdy tam chce nějakou holku a ta ho odmítne. Přemýšleli jsme, že to zdigitalizujeme a dáme to na net. Ale to by byl můj konec, haha.


 


Co bylo s tebou pak?


Po tomhle velkým vzestupu a vrcholu dařby přišlo to zranění. Stalo se mi na závodech v Bratislavě, tenkrát jsme jeli s Nietschem z Free magazínu k Zápražnýmu do Malacek a druhej den na závody. Já jsem byl druhej, vyhrál jsem dvacet litrů, Zápražka první, ten třicet. Kalbu ti tedy nemusím popisovat. Při první jízdě jsem dělal noseblunt na railu přes transfer a luplo mi v koleni, ale nijak zvlášť mě to nebolelo, tak jsem se stáhl. Druhou jízdu jsem neodjel.  A tím se rozpoutalo řešení. Kdybych to mohl vzít zpátky a bejt v tý situaci s hlavou jako dneska, tak jsem mohl být do půl roku zpátky. Jezdil jsem s utrženým vazem rok. Já s tím skákal i schody, prostě pitomost? Dělali mi artroskopii a vřešili menisky, ale věděl jsem, že budu muset podstoupit tu plastiku křížovýho vazu. Cvičil jsem, jezdil na kole, ale i skejtoval. Nemohl jsem bez toho bejt. A to koleno jsem si úplně odrovnal. Poničil jsem si i chrupavku. Rekonvalescence byla fakt dlouhá a bohužel to byly roky 2004-2005, kdy se skejt u nás strašně rozjel. Najednou byli všichni strašně dobrý. I kdybych se vrátil do toho mýho levelu před zraněním, už by to nestačilo. Chvíli jsem se snažil, jezdil po závodech, něco málo natočil, ale už to nebylo jako dřív, chyběl mi ten drive. Už jsem si nevěřil. Pro skateboarding je důležitý mít energii, motivaci, věřit si a mít taky trochu štěstí... Když to postrádáš nebo ztratíš, seš víceméně v prdeli, z hlediska nějakýho progresu.


 


Měl jsi pak ještě velkej rozhovor v Boardu.


Kamarádil jsem s Pankerem a jednou jsme se domluvili, že něco nafotíme. Měl jsem i peníze za fotky, tak jsem to chtěl nahustit. Nebylo to už to, co to bejvalo. Ty fotky vizuálně vypadají trapně, ale spoty byly těžký.


 


Obraťme list. Robotix ukázalo, že máte s Komem a Kozou svéráznej hudební apetit. Čéra a Ice, oblíbení interpreti?


Ty vole. Znáš to, na Youtube hledáš co největší debilitu a zrovna v hiphopu se po týhle stránce dá hodně vymyslet. Dělali jsme si z toho s Komárkem jednu dobu prdel a Nikolase nenapadlo nic jinýho, než nám to dát do partu. My o tom ani nevěděli. Byl to takovej dáreček. A teď když někomu ten part pouští, tak to sám radši přepne, protože to je strašný.


 


Dyť je to dobrý, ne? Aspoň má vaše část osobitou tvář. Byli jste někdy na koncertě?


Nikdy. Ale neříkám, že bych nešel. To by mohla bejt fakt prdel.


 


Jak vidíš Kubu Brože v roce 2003 a 2012?


V roce 2003 jsem žil život jenom pro skateboarding plnej energie, motivace, nadšení. Skateboarding pro mě znamenal všechno. Nedokázal jsem si představit, že bych bez toho kdy mohl bejt. Každej den jsem měl potřebu skejtovat. Dneska se v tom ještě tak nějak trochu pohybuju, dělám rozhodčího, občas si zaskejtuju. Pořád si jdu zaskejtovat, ale jsem línější. Vždycky tě rád porazím ve Zmrdovi, to je mi potěšením, hehe. Je to ale o motivaci. Jsem hodně soutěživej, musím hrát aspoň o tu dvacku nebo i kdyby šlo o dvacet kliků, ale potřebuju mít motivaci vynaložit tu energii. Mít o co bojovat. Taky mi chybí disciplína.


 


Tu dokáže dost degradovat chlast.


Vo tom vím nejlíp.


 


Tímto se s vysíláním stanice Praha a naším dějepisným seriálem prozatím loučíme. Čtenářům děkujeme za přízeň. MH


 



Praha 2003 - Jakub Brož from Skaterock.cz on Vimeo.


 



Praha 2003 - Petr Horvát a Eda Alina from Skaterock.cz on Vimeo.


 


Na raritu v podobě originálního balení videa Praha 2003 na VHS se může těšit:
Jan Oščipovský z Českého Krumlova



 


V rámci našeho dějepisnýho seriálu se skejtovým kanálem Praha vyšlo:


Legendární part: Alex Brejcha a Pavel Beran v Praze ´96


Legendární part: Pavel Beran a Petr Cidorák v Praze ´97


Legendární part: Šestatřicátá komnata Prahy ´99 se otevírá


Legendární part: Osten a Horv v Praze „dva hadry“


Legendární part: Petr Cidorák a Petr Horvát v Praze 2001


Legendární part: Lukáš Vlček a Žoll v Praze 2002