Objektivem Honzy Zimy ejkejkej Pinina
Vydáno: 10.09.2012Jméno Honza Zima, nebo Pinin chcete-li, se na našem webu objevuje poměrně dost často. Bude to asi tím, že audiovizuální stránku Skaterocku má na svědomí právě tenhle holomek. Pinin se ve skejtový sféře pohybuje už dlouhá léta a jak říká, jeho pohled na skateboarding se, jak čas plynul, měnil. Nahlédněme proto na skateboarding a život jeho objektivem…
Letos ses byl podívat na filmovým festivalu ve Varech, taky určitě kvůli Nikolasovi, kterej se podílel na kameře pro Polski film od Marka Najbrta. Jakej film se ti líbil?
Haha, no já tam jel jen na pár dní, spíš si jen tak odpočinout od Prahy. Já nejsem moc člověk, co by se někam cpal, stál ve frontách a čekal, jestli na něj zbyde lístek nebo ne. S takovým přístupem (a bez akreditace) pak ve Varech nemáš moc šanci, takže jsem za ty tři dny viděl jenom jeden film, kterej byl ale úplně super - Shut Up and Play the Hits. Sice jsem u něj na chvíli usnul (za to můžou párty v Aeroportu!), ale to, co jsem viděl, mě fakt bavilo.
O čem to bylo? A co ty kalby?
Kámoši mě na to tahali, že prej je to o kapele, která se jmenuje LCD Soundsystem. Já o ní teda v životě neslyšel a celej film jsem si myslel, že vlastně ani neexistuje. Bylo to o tom, že se ta kapela rozhodla skončit a je to víceménně záznam jejich posledního koncertu v Madison Square Garden v New Yorku. Vůbec jsem z toho nechápal, ta muzika byla uplně skvělá. Hned jsem to doma postahoval, hehe. Jen v těch mluvenejch pasážích jsem trochu usínal.
A mejdany super, byl jsem v KV poprvé a styl večírků v Aeroportu mi celkem vyhovoval. Byly tam pěkný holky, hehe.
Čím se v současnosti živíš/zabýváš?
Živím se tím, že natáčím a stříhám videa. Ve většině případů už nejde o videa se skejtovou tématikou, ale o komerční věci, který jsou nejrůznějšího charakteru. Točil jsem nějaký věci pro Red Bull, Gant, O2... Je toho celkem dost. Kvůli těmhle projektům už na skejtový točení nemám tolik času jako dřív, což mě docela mrzí, ale ve výsledku můžu bejt rád, že alespoň dělám to, co mě baví a nemusím sedět někde v kanclu zavřenej od devíti do pěti s vidinou, že mě po celej zbytek života čeká ten samej každodenní scénář. Některý projekty nejsou sice úplně ve směru, kterým bych se chtěl v životě ubírat, ale alespoň se mi tím zaplatí nájem, jídlo a ten nekontrolovanej život, kterej poslední dobou vedu, haha. Teď mě to živí, stěžovat si moc nemůžu, ale je to práce, u který nikdy nevíš, jak to bude příští měsíc. Alespoň se nenudím, hehe.
Nekontrolovatelnej život? Mejdan na plnej úvazek?
Přesně tak. Nějak poslední dobou neumím bejt doma, pokud teda nemám nějakou práci. Když ale prostě sedím večer doma a nemusím nic dělat, což se stává docela často, protože pracuju ráno a odpoledne, tak se místo sezení na Facebooku radši seberu a jdu někam ven. Ne přímo na mejdan, ale prostě jen někam ven, na pivo, za kámošema, do kina, a tak. Znáš to.
Jak se Pinin dostal ke skejtu?
Na skejtu jsem začal někdy v roce 2000. Viděl jsem to v jednom hudebním klipu, kde týpek skákal hippie-jump přes lidi ležící na lehátkách, ale už si nepamatuju od jaký kapely a co za písničku to bylo. Od mala jsem byl vždycky takovej, že jakmile jsem něco chtěl, musel jsem to okamžitě mít. To samý se skejtem. Myslím, že ještě ten den, co jsem ten klip viděl, jsme s mámou jeli na Černej Most do sportu pro komplet. Byla to nějaká tříska za pár šupů. Já v tý době vůbec nevěděl, jak na skejtu jezdit a co se s ním smí a nesmí dělat, takže třeba když začalo pršet, skejtoval jsem pořád, šlapal do bahna a doma jsem pak grip čistil kartáčem. Začátky, no.
V Benátkách moc dobrý podmínky nejsou, co tě hnalo dál?
V Benátkách bylo pár míst, kde jsme se s klukama, který byli většinou minimálně o pět let starší než já, scházeli a skejtovali. Začínal jsem skejtovat třeba s kámošem Danem, kterýho dneska většina z vás zná spíš jako Jamese Colea nebo Kapitána Lásku. Jinak nás bylo asi deset, skejtovali jsme na bedýnce a skočce na hokejbalovým hřišti, nebo na takovým mírným downhill spotu u dálnice. Bylo to fajn.
Mě nikam dál nic moc nehnalo. Začal jsem psát pro Skaterock a na jednom závodu jsem se bavil s Kubou Brožem, že sháněj někoho k sobě do podnájmu v Praze ve Strašnicích. Slovo dalo slovo a do měsíce jsem se stěhoval. To mi bylo asi devatenáct. Myslím, že jsem celkem přátelskej typ, takže jsem se pak postupně tak nějak seznámil se všema, a to je pak všechno jednodušší. Už od začátků jsem koukal na všechny český skejtový videa a úplně jsem hltal lidi, co na nich skejtovali. Asi by mě v tý době nenapadlo, že s nima jednou budu třeba bydlet, jezdit na tour nebo chodit na piva. Ale ve výsledku jsou to všechno stejně jenom normální lidi, stejně jako všichni ostatní na tomhle světě, hehe.
S kamerou ses potkal dřív než se skejtem nebo skejt bylo to, co tě k natáčení vedlo?
S kamerou jsem se potkal až po tom, co jsem začal skejtovat. Už od mala jsem vždycky chtěl natáčet třeba na nějakejch rodinnejch dovolenejch, ale rodiče mi kameru vždycky zakazovali, protože se mi prej hrozně klepaly ruce a na ty záběry se pak nedalo dívat, haha. Proto jsem natáčení vždycky bral jako něco, co prostě není pro mě.
A pamatuješ si svůj první záznamovač?
První kameru jsem si pak koupil až potom, co jsem začal dělat TM pro (éS), Etnies, Emerica a Altamont.
K tomu ses dostal přes práci ve Snowboardelu? Byl taky tohle důvod, proč jsi točil dál a dál? Aby byl tvůj tým vidět…
K tomu team manageringu jsem se nedostal ani tak přes Snowboardel, jako spíš přes Pépu (pozn. autora - Petr Nietsch) z Free Magazinu. Jednoho dne mi zavolal, že éS, Etnies a Emerica dělaj team a jestli bych se o to nechtěl starat, že ho nikdo jinej nenapadá. Myslel jsem, že se poseru štěstím a dodneška jsem za to Pépovi nejvíc na světě vděčnej. Díky!
Team byl hlavní důvod, proč jsem začal natáčet. Kvůli práci na Skaterocku jsem ale zkusil natočit i nějaký závody a montáže, který se přesto, že byly podle mýho názoru celkem hrůzný, docela líbily a tak nějak jsem v tom prostě pokračoval dál až do dneška, hehe.
Nejoblíbenější video? Neříkej STAY GOLD!
Ha, tak to tě potěším. Jednoznačně je to totiž Mind Field od Alien Workshop. Má sice svoje slabší části (Dyrdek), ale jinak je to, jak by řekl Víťa Kratochvíle, úplně božanský. Stay Gold je o pomyslnou půl hvězdu za Mind Fieldem. A pak dlouho nic.
Co tě v současným skateboardingu baví nejvíc?
Baví mě jít si jen tak zaskejtovat nebo lehce potočit s kámošema, po session si na hoďku sednout, dát si pivo, zahrát si karty, kostky nebo jen tak pokecat a mít se dobře. V tomhle se my skejťáci hrozně lišíme od většiny ostatních. Přijde mi, že nikdo se neumí tak dobře vyfelit a užívat si dne jako my, haha. Jinak mě ale baví Austyn Gillette. Radost pohledět.
Gilletův poslední part pro Quik byla pjůr nádhera. Tvoje inspirace v natáčení?
Dá se říct, že hlavní inspirací pro mě v současný době je hudba. Když něco točím, už většinou dopředu vím, na co to budu stříhat a i podle toho pak vypadá někdy samotný natáčení. Jinak jsou to ale samozřejmě lidi, co dělaj videa v zahraničí. Greg Hunt má největší feel co se týče prolnutí hudby se střihem. To mě na všech skejtovejch videích baví asi nejvíc a i já se trochu, byť marně, snažím, aby moje videa nějak korespondovaly s tím, co hraje na pozadí. Obrovskou inspirací je taky Jon Miner z Emerica, kterej si ale jede víc takovej raw style, kterej mě poslední dobou začal hrozně bavit. Na druhým konci pak stojí French Fred se svejma záběrama, který jsou většinou totální vizuální masturbací. Inspirace je spoustu, záleží na náladě a na tom, co chce člověk zrovna tvořit.
Je něco, co tě při točení skateboardingu demotivuje?
Ach jo, no jednou to muselo přijít, haha. Poslední dobou toho je celkem spousta a asi je načase s tím jít ven. Cejtím, že zažívám nějakou skejtovo-natáčecí krizi a ta inspirace a chuť k tomu jít někam na street, není taková, jak bych chtěl. Možná je to tím, že jsem dlouho natáčel pořád s těma stejnejma lidma a když jdu točit, tak už dopředu vím, co za triky na tom spotě budou dělat a jestli je vrátěj nebo ne. Když pak jdeš někam s tím, že si seš skoro jistej, že to ten člověk nevrátí, tak je to vskutku demotivující. Strašně mě baví, když přijede někdo novej, třeba nějaký Evropani nebo Amíci. Vezmeš je na spot a nikdy nevíš, co budou zkoušet nebo vracet. Nemusej snad ani nic vrátit, ale už jenom ten pocit, že jsi točil třeba s Provostem ti stačí. U takovejhle lidí je obrovskej rozdíl, že si daj pár pokusů a během nich ti řeknou, jestli to vrátěj nebo ne. Není pro mě nic víc demotivujícího, než když se člověk půl hodiny rozjíždí na nějakej gap nebo rail a nakonec to třeba ani nezkusí. Ale to k tomu samozřejmě patří. Spoustě lidí se určitě může zdát, že mě to natáčení třeba už ani nebaví, ale to je omyl. Miluju to, baví mě to, čuměním na videa trávím prakticky veškerej svůj volnej čas, ale mám o tom nějakou svoji představu, kdy se snažím, aby bylo z mojí strany všechno úplně tip ťop, každý moje zaklepání v sérce mě doma na monitoru bolí jak zácpa na hajzlu a když něco natočím úplně blbě, tak mi to dokáže celkem solidně zkazit náladu. Tohle se pak těžko kombinuje s realitou na spotě, kdy je většině lidí úplně jedno, jak to bude natočený. Hlavně když to bude.
Právě tenhle přístup jakože „jen aby to bylo“ je strašnej. Já videa beru jako takovou formu vyjádření se. Chci, abych když něco udělám, jsem s tím byl sám spokojenej a aby to bylo pro mě natolik dobrý, že si to pak s odstupem času rád znova pustím. Proto je pro mě hrozně těžký se nutit do točení věcí, o kterejch už dopředu vím, že mě to ani nebude bavit stříhat. Taková věc pak prostě nemůže dopadnout dobře, a proto už takový věci radši ani nedělám.
A s jakým přístupem skejtrů ke kameramanům se při natáčení setkáváš?
Určitě jsem se nikdy nesetkal s žádným ryze špatným přístupem. Spíš některý lidi k tobě jako kameramanovi přistupujou nejlíp a některý trochu míň, hehe. Nevím, jak je to u jinejch kameramanů, ale já se do toho vždycky snažím dát ze sebe to nejlepší, záběry si prakticky po každým záběru kontroluju, abych pak neudělal nějakou zbytečnou chybu, o který jsem celou dobu nevěděl. Třeba v každý sérce se snažím bejt přesně na tom místě, na jakým chci a když tam nejsem (nebo se klepu), tak mě to prostě kvůli sobě samýmu štve. Neříkám, že záběry ode mě jsou nějakýž dokonalý. To absolutně ne. Ale vždycky se snažím, aby se to alespoň trochu blížilo k nějakýmu ideálu, kterýho bych v ten danej moment chtěl dosáhnout. Takovýhle 'úsilí' taky něco 'stojí' a není to jenom skejtr, kdo se při natáčení snaží. Některý kluci by si občas mohli uvědomit, že tím, že s nima někdo natáčí, si neplní sen, ale že jsou v tom spolu a že aby byl výsledek koukatelnej, tak si musej jeden druhýho vážit. Ne kameramana brát jen jako někoho, kdo to prostě nějak natočí a večer mi to pošle. Slovo „díky“ je základ. Ať už ze strany kameramana, tak skejtra.
Zrovna na slově "děkuju" já si strašně zakládám, ať už je to v očekávání díků nebo děkování někomu. Přijde mi, že kdyby lidi přestali bejt vděčný a tohle slovo používat, tak se podle mě přestane točit svět. Tohle já hrozně vnímám a občas podle toho soudím i můj vztah k určitejm lidem. Takže bacha! Haha.
Seš tak trochu perfekcionista, jak by podle tebe mělo vypadat tvoje ideální video? Řídíš se momentální náladou nebo se snažíš držet určitejch pravidel?
No, jak už lidi mohli vycejtit z předešlejch řádků, tak perfekcionista jsem, ale taky jsem ke svý „tvorbě“ celkem dost kritickej a není moc videí, na který bych byl pyšnej. Moje videa můžou bejt třeba v pohodě pro mě, ale ve srovnání s tím, co dělá třeba Hunt, Evans, French Fred nebo Miner jsou to jen takový nezdařilý pokusy. Ideální video by mělo vypadat jako většina profilů na Mind Fieldu – dokonale sladěný s muzikou, dobrej výběr songu, záběry perfektně natočený, do toho spousta prostřihů, ať už lifestylu nebo nějaký architektury nebo života kolem, a celý vražený do takovýho hávu, kterej by měl bejt ze skejtra nebo skateboardingu na první pohled citelnej. Mám teď v hlavě takovej projekt, kterej vím, že budu točit tak půl minimálně půl roku – jedná se jen o montáž víceméně neskejtovejch, ale i skejtovejch záběrů na předem vybranej song, kterej když jsem poprvé slyšel, tak jsem věděl, že je do videa prostě životní. Snad se dokopu k tomu to dodělat, pár záběrů už mám, ale nemělo by to bejt delší než pět minut.
Zní to víc než zajímavě, budeme se těšit! Docela dost i fotíš… Seš spíš pro analog nebo digitál?
Já fotím spíš ze srandy, vždycky když to na mě přijde. Digitální fotka jde docela mimo mě, a i když mám celkem v pohodě foťák, tak ho využívám jen na natáčení. Jednu dobu jsem hodně fotil na analog, kterej pořád mám a pořád ho celkem v omezený míře jedu, ale potom, co jsem si koupil iPhone a objevil Instagram už prakticky ničím jiným nefotím, haha. Nemám nějaký umělecký cíle, na nic takovýho si nehraju, ale focení mě super baví a myslím, že na to možná mám i trochu oko. Baví mě fotit všechno, běžný věci, co se kolem tebe dějou, co před sebou vídáš každej den. S analogem jsem byl opatrnější, ale teď fotím, jestli se tomu tak dá vůbec říkat, prakticky pořád. Za den nahraju na Instagram (@kdejepinin) třeba i pět fotek. Baví mě to.
Facebook už před nějakou dobou koupil Instagram za jednu miliardu dolarů, což signalizuje, že je tahle aplikace docela v kurzu. Jak se díváš na využití Instagramu v médiích? Fotky přes něj postuje jak punkovej Thrasher, tak třeba i seriózní Huffington Post nebo Washington Post…
Hele podle mě je to super, já to žeru, mě to dostalo. Pro neznalý je to něco jako Twitter, akorát že lidi postujou prostě jenom fotky. Určitě je to hodně atraktivní, protože posouváním palce listuješ v životech jinejch lidí, který jsou občas docela kreativní a nefotěj si jenom jídla nebo svoje domácí mazlíčky (neříkám, že to nedělám, haha). Určitě je v tom velkej potenciál a to, že to využívaj světový média nejrůznějších odvětví jen potvrzuje, že ta suma, kterou za Instagram Facebook zaplatil, je tomu přiměřená.
Jedni Instagram hojně používají a druzí, především fotografové, kroutí hlavama nad tím, že nechápou, proč čistou digitální fotografii, kterou dnešní mobily zvládnou, kazit filtrem, aby vypadala jako analogová. Je to nějaká trendová hipsteřina nebo ti přijde, že ty digitální fotky s filtrem jsou hezčí? Jak to děláš ty?
Hele, když ty fotky někdo drží v rámci Instagramu, tak ať si s těma filtrama dělá, co chce. Horší pak ale je, když si někdo vyhoní fotku těma filtrama a pak to někde prezentuje jako svoje děsný umění. To ale snad moc lidí nedělá. Fotky na Instagramu mají spíš takovou informativní a dokumentární hodnotu, než že by se s nima někdo snažil dobývat svět. Před pár dnama jsem se vrátil z Robotix Gipsy Tour, kde jsem prakticky všechno fotil přes tuhle aplikaci. V říjnu by měla následovat premiéra videa, co jsme tam natáčeli + výstava různejch fotek z tour. Někde by prej měly viset i moje fotky z Instgrm, což jsem zpočátku zkousával celkem složitě, ale když se k tomu napíše, že to je Instagram, že to není žádný záměrný umění a že to má spíš jen dokumentární hodnotu, tak to snad lidi (včetně mě) přežijou. Slyšel jsem ale i o samostatnejch výstavách lidí, co fotěj přes Instgrm, což mi přijde zajímavý v tom případě, že se jedná o nějakýho věhlasnýho fotografa a nějakou jeho experimentální mobilovou sérii. No, možná, že to jen moc řeším, haha.
Místo statusů postuješ fotky, obrázek má do jistý míry větší výpovědní hodnotu a ty filtry už můžou bejt každýmu jedno. V hudbě se docela shodneme, jednou z tvejch nejoblíbenějších hudebních ikon je Bob Dylan, použil bys jeho písničku do videa nebo ti je moc svatej? Která by to pak byla?
Už jsem nad tím hodně přemejšlel, ale zatím nenašel dostatek odvahy k tomu, abych jeho muziku mršil nějakým svým videem. Ten by si zasloužil nějakej našláplej profil nebo nejvíc vyšperkovanou montáž, ale na to já bohužel v poslední době nemám moc čas. Věřím ale, že se jednou oba dočkáme a náš čas přijde, haha. Boba zbožňuju, je to určitě jeden z mejch nejoblíbenějších interpretů všech dob, jeho songy vždycky maj co říct a to se prostě nedá jen tak plácnout k nějakýmu videu ze závodů. Nad těmahle věcma při stříhání celkem přemejšlím. K hudbě musí mít člověk respekt.
Další hudba, kterou máš rád?
Vždycky, když se mě na tohle někdo ptá, tak odpovídám stejně: Baví mě všechno, co má nějakou myšlenku. Je těžký to nějak hlouběji definovat, ale ve výsledku je to všechno, co mě nějakým způsobem zaujme a vůbec nezáleží, co je to za styl. Může to bejt našláplej dub-step, u kterýho ti praskaj okna a ty sebou zmítáš jak kdybys byl na heráku, nebo vychillenej country song od Townse (van Zandta), u kterýho jen sedíš v křesle, koukáš do blba a jedeš si decentní air guitar. Prostě mě to musí bavit. Kdybych ale měl zmínit pár nejoblíbenějších hudeb, tak by to určitě byly Bob Dylan, Pink Floyd, Animal Collective, Black Sabbath, Brian Jonestown Massacre, Led Zeppelin, Johnny Cash, Wu-Tang, Beastie Boys, a spoustu dalších. Je toho fakt hrozně moc.
Svoji bakalářku jsi psal na téma jazyku hudebních klipů, zkus čtenářům popsat svoje tři nejoblíbenější…
Hmm, tak to bude těžký. Jako první mě napadá určitě klip od Michela Gondryho, kterej dělal pro Chemical Brothers k jejich písničce Star Guitar. Celej klip je jen pohled z okýnka vlaku a všechno, co se v tom výhledu děje, nějak koresponduje s hudbou a jejím rytmem. Je fakt zajímavý, jak to Gondry celý dělal, na netu jsou i různý making of videa. Pusťte si to a uvidíte. Dál mě hrozně baví klip od M.I.A. s názvem Born Free, kterej pro tuhle rapperku ze Srí Lanky točil francouzskej režisér Romain Gavras, kterej je známej svým agresivním a syrovým stylem. Je to taková desetiminutová, celkem násilná metafora k dnešnímu dění ve světě. Každej si ten klip může vyložit jinak, a to mě na tom asi baví nejvíc. No a do třetice bych zmínil Subterranean Homesick Blues od Boba Dylana. Ten je důkazem toho, že super klip se může skládat i třeba jenom z jednoho, nijak neupravovanýho záběru.
Subterranean Homesick Blues je geniální a ten kázající Ginsberg v pozadí! Beatnická generace byla velkou inspirací pro Dylana, tobě je velkou inspirací Dům smutku. Život v něm dost koresponduje s bohémským životem beatníků, hehe. Dokázal bys tuhle rezidenci přiblížit našim čtenářům?
Dům smutku je domek ve Strašnicích, kde v současný době bydlím s pár kámošema, mezi kterejma je i Tibor Nemeš a Petr Ťang Novák. V tomhle baráku už bydlelo strašně moc lidí, co se nějakým způsobem motaj nebo motali kolem skejtu a dá se říct, že to má svoji historii. Odehrálo se tady tolik kaleb a věcí, že by to bylo minimálně na knížku, a kdyby bylo po mým, nikam bych se ani náhodou nestěhoval. Smutnou zprávou ale je, že majitel barák prodal, takže Dům smutku dosáhl svýho pomyslnýho vrcholu a my musíme pokračovat dál. Změna je život.
Ale ta poslední kalba stála za to. Když jsme u toho pití, jaký chillfellskejtový místa máš v Praze uprostřed léta rád?
Stalin, Letná, Riegráče, Stromovka a hlavně Náplavka. Tam trávím poslední dobou hodně večerů a vůbec nechápu, že jsem tohle místo „objevil“ až teď. Posedíš s kámošema u vody, dáš si pivo, poslechneš si muziku a je ti nejlíp. Jen ať už tam prosím žádný opilý holky nezpívaj Boba Dylana. Gosh!
Co pro tebe skateboarding v současnosti znamená a jak se vyvíjel tvůj vztah k němu?
Skateboarding pro mě znamená hlavně zábavu a kámoše. Od tý doby, co mám hodně jiný práce, jsem si toho začal vážit mnohem víc a každou chvíli na skejtu beru tak nějak jedinečnějc. Nikdy jsem nebyl dobrej skejťák a na to, že jezdím už skoro dvanáct let, umím fakt úplný hovno, hehe. Ve výsledku je mi to ale úplně jedno, protože takovou partu kámošů, co jsem poznal kolem skejtu, bych podle mýho nikdy nikde jinde nepoznal a to je ta věc, za kterou jsem skateboardingu nejvíc vděčnej.
Honzův Vimeo kanál s částí jeho tvorby checkujte tady: Vimeo.com/honzazima
