O knize Chci bejt jako Oni a křest v jednom

Matěj Homola si na sebe v jedné kalbě upletl velký bič v podobě myšlenky vydání knihy. Je to taková ta hnusná myšlenka, která vás napadne a začne tam vrtat a vrtat do doby, kdy jí buď umlátíte palicí, ale víte, že vás to bude pak štvát, nebo se k ní postavíte čelem a prostě jí uvedete do procesu. Předem víte, jak těžký to bude. Pro někoho je to třeba gap, pro někoho pracovní výzva a pro Matěje to bylo vydání knihy Chci bejt jako oni. Máme pro vás v článku první seznámení s knihou a fotky ze křtu na Štvanici.

Matěj o knize mluvil už nějaký ten čas a když se začaly vynořovat nové informace, že to bude, zvědavost se zvyšovala. Pak se to začalo valit směrem k vydání a díky Facebooku byl z první ruky i samotný tvůrčí proces. Představení prvních fotek, popisky k nim na základě výzvy k davům a následné rozebírání skutků z pravěku v komentářích pod fotkou. Co fotka, to desítky komentářů, ožívající postavy, vzpomínky na postavy, které už na svět nepřivede nikdo a za vzpomínku na něj, Matěji, díky. Kdo ho znal, ví.

Vzpomínek se při pročítání knihy hrne na povrch neuvěřitelný množství. Těch partiček bylo jen v Praze hned několik. Naše Southwest crew z oblasti Butovic, Lužin a Stodůlek si kradla matroš na skateparky, jak se dalo, a pro nás byly středobodem kotelny na sídláku. Podobně to měla parta z Jižáku. Všichni se potkávali na Stalinovi, nebo na Štvanici a pak si navzájem testovali spoty. A ano, i skejty se kradly. A zdrhalo se před náckama, před cikánama, před policajtama. Když měl člověk štěstí, dal si i mix několika zdrhaček v jednom dni! Legendární byl útok náglů na Štvanici. Čteš dobře. Vidím to jako dneska, jak se zpod viaduktu rojí náglos, Štvanice bez plotu a hrnou se přímo do skateparku, odkud berou skaters nohy na ramena. Podzim ještě před velkou vodou, na ostrově zahrádky, spousta plotů a na konci ostrova nic. Jen studená voda. Z mokrý varianty a suchý varianty jsme vybrali tu suchou, sebrali kusy odvahy, nějak jí poslepovali, krom skejtů jsme popadli, co bylo po ruce, a vrhli se šturmem na rozdrobený nazi útok. Honička skončila až na Florenci, kdy byly plešky poraženy na hlavu, nebo spíš prostě utekly.

Zpátky ke knize. Matěj se nepouští do obsáhlejšího vyprávění, neb historek by bylo mraky, jak vidno na příkladu výše, a co parta, to story. Pro detaily příběhů si pak odchyť pamětníka a pokecejte o starých časech. Myslím, že o nich mluví každý rád. Samotná kniha se propojuje s koncem vyprávění Prkýnek a přes nejezditelný peklo Flamenco a Esarol Matěj popisuje stav za komunismu očima skejtra, kterej ještě ani neví, že jednou skater bude. Když bych to vzal do důsledku, tak ani neví, že nějaký slovo skater existuje. Věděl jen to, že chce bejt jako oni. Tahle výprava do pravěku je zajímavá pro pamětníka mýho typu a věřím, že i pro každýho, kdo začal se skejtem relativně nedávno. Je dobrý znát svoje kořeny. Z mladejch asi nikdo netuší, co je Fučíkárna a jakým středobodem tenkrát byla. Po období nic se zrodil Stalin, jediný pozitivní komunistickej odkaz, který funguje stále. S Tomášem Rejmanem přišel Mystic, s Radkem Hruškou a Příbou se zrodil Board, dál pak Move se svými osmi čísly a pro mě osobně s top cover fotkou ever, kdy Pavel Tischer drtí skejtem omítku na Výstavišti. V knize se najde i základ skejtovejch Tour v Čechách a svoje místo zde mají dvě absolutní legendy českýho skejtu, Petr Beran a Petr Löwy. Plus spousta dalších lidí ve formě fotografií, nejčastěji pak Piškot, Martin Vichr, Pavel Beran a samozřejmě Honza Homola. Každý fachman má kolem sebe svojí partu a my bychom o tomhle fenoménu opakujících se tváří mohli vyprávět. Jednu dobu jsme byli pranýřováni za příliš Lužin, ale jak sám Matěj v knize popisuje, je hodně těžký někoho k něčemu přemlouvat, a když je potřeba, máš vždy po ruce ligu výjimečných, který přemlouvat k práci nemusíš. K výčtu kapitol ještě přidávám popis zlatých časů boomu skejtu v Čechách, což hnal především zájem lidí o skate oblečení a jakoby šlo všechno téměř samo. Tahle doba už minula a nastala doba normálu. Skaters for skaters. Dále má svůj prostor v knize fenomén Prachatice, opět další fotky, zážitky a pocta Mírovi za jeho práci. Plus návštěvy cizinců, kterým se v Čechách líbilo a navštěvovali buď právě Prachatice, nebo ve formě tour a účasti na Mysticu.

U všech výše psaných aktivit byl Matěj se svým foťákem osobně a až později se rozhodl pouze pro hudební dráhu. Pomalu ale jistě nastala doba digitálu, kterou Matěj vítá a popisuje stav analogu jako nesmírně pracné období, které si nejspíš současní fotografové neumí představit. Je pravda, že teď už fotí kde co a každý má možnost cokoliv natočit. Možná je toho až přespříliš, ale taková je doba, kdy fotí už snad i propiska, a záplavě fotek a videí se nemůžeme nijak divit. Doba stokrát přehraný VHSky skončila. A s koncem knihy nechybí ani Matějova hozená rukavice fotografům po roce 2000 a pánové, teď je to na vás sestavit další kroky českýho skejtu. Až se toho úkolu někdo ujme, velmi rád si knihu opět koupím a zařadím do poličky vedle Prkýnek a knihy Chci bejt jako Oni. Pro mě osobně je to něco jako rodinný fotoalbum plný vzpomínek a fotografií na dobu, která byla opravdu zlatá. Díky Matěji. A kniha není jen pro pamětníky. Mladším ročníkům ukáže ve formě desítek fotografií historii prkna, co znamená celý svět. Uvidíš obličeje známé i neznámé, legendární spoty, co už nikdy nenajdeš nebo tě fotky hecnou k většímu peklu na těch stávajících. Důležitý je, že máme na jedný hromadě obrovskej kus historie, kterou už nikdo nevezme.

A trochu zamyšlení na závěr. Až budeš držet v ruce knihu, mysli na to, že to někdo hecnul, nekopnul ty bedny zpátky pod postel, dal si s tím mega práci, neseděl jen na prdeli a něco s tou vrtající myšlenkou udělal. A to strašně cením, protože jen kecat umí každej.

Knihu najdeš na eshopu kapely Wohnout.