Brazilec Roberto Wojcik je srdcem i duší skater s evropskými kořeny

Určitě jste se s ním už někde setkali a přesto byste těžko hádali, že Roberto Wojcik je Brazilec, který má polské občanství. Tento skater srdcem i duší už několik let žije a pracuje v Brně a jeho láska ke skateboardingu se zrodila v ulicích Sao Paula. Tady zažil jak peprné začátky brazilské skate historie, tak i nástup a rozmach nové generace v devadesátých letech. A tady je jeho příběh.

Moje skateboardový začátky začaly v roce 1986 ve vyhlášené čtvrti Jaçanã,  když mi bylo sedm. Tehdy mi můj otec daroval ojetej skateboard, kterej koupil od souseda. Byl to takovej malinkej, oldschool skate, co vypadal trochu jako ty divný cruisery,  co jsou teď v módě (značka byla, myslím, Panther). Proč k tomu vlastně došlo. Když jsem byl malej kluk, byl jsem absolutně mizernej fotbalista (což jsem mimochodem do teď),  a to je, jak jistě chápete, pro Brazilce průser. Musel jsem vymyslet něco jinýo, čím bych se zabavil. Zmínil jsem se otci o skateboardu. A tak jsem díky bohu  dostal tehdy místo kopačáku skate. Byl to vlastně úplně ten nejlepší dárek, co jsem kdy dostal. A ten den byl,  co se pamatuju, nejšťastnějším dnem mýho dětství.

Na tomto malým skateboardu jsem jezdil, až byl úplně zničenej. Otec viděl, že mě to asi dost baví, a tak jsem k příštím narozeninám dostal nový skateboard. Ovšem tentokrát to bylo úplně něco jinýho. Byl to skate s velkýma kolečkama. Měl umělohmotné lišty, plast na noseu a tailu. V těch dobách byly ještě skejty úplně plochý. Tenhle měl blbý kolečka i ložiska. Nicméně tehdy bylo všechno kolem skejtů děsně drahý a bylo téměř nemožný sehnat dobrej skejt, takže jsem s tímhle vydržel dost dlouhou dobu. Chodíval jsem do POLATO skateparku, kam mezi místní skatery patřil třeba Lincoln Ueda, legenda a největší letec v U-rampě. Jednou, to byl rok 1989, mě bratranec pozval na nějakou party a tam jsme koukali na H Street Hokus Pokus skate video. Nikdy na to nezapomenu, na scénu, jak ti maníci strkali hlavu do barelů s odpadkama, všechny ty triky atd... Jo, to byly parádní osmdesátky.

A pak přišly devadesátá léta, během kterých skateboard prošel velkýma změnama. Tvar skejtu, triky, styly oblečení atd. Tato dekáda byla skvělá, ale v březnu 1990 začala v Brazílii velká ekonomická krize a skoro všechny značky, časopisy a všechny věci spojený se skateboardingem prostě zmizely. A získat desku, kolečka, cokoli, bylo hodně složitý a šíleně drahý.  Takže během týhle krize skateboarding v Brazílii skoro vymřel. Tehdy jsem měl příšerně zničenej, otřískanej skejt, mizerný boty a ještě ke všemu jsem nikdy vyloženě neoplýval talentem.  Hodně jsem stagnoval. Jenom jsme s kámošema sjížděli dokola starý videokazety. Jako bylo neuvěřitelný Questionable (1992), Second Hand Smoke (1993) od Plan B. 

V květnu 1996 se situace trochu zlepšila a mohl jsem si k narozeninám nadělit novej skejt a časopis Trasher. Design skejtů už byl zase někde jinde a kolečka větší. A tehdy jsem to začal brát fakt vážně, jezdil jsem každej den a učil se nový triky. Hledal jsem nejrůznější spoty, i když Sao Paulo neoplývá zrovna hladkýma chodníkama. Skateparků v té době moc nebylo a většinou vstup byl navíc za prachy. Nemluvě o tom, že být tehdy skaterem znamenalo společenský stigma, delikvent a výtržník. Dokonce ani vlézt do metra se se skejtem nesmělo.

Sao Paulo bylo vždycky hlavním městem skate scény v celé Jižní Americe. Ale i přesto se stát profíkem a uživit se, bylo dost těžký. Člověk musel buď mít fakt neuvěřitelnej talent, anebo prachy. Což ani jedno nebyl můj případ. Takže žádní sponzoři, ale i tak jsem se postupně nějak vypracovával, přes lokální i přespolní skate contesty. Takže díky skejtu jsem se podíval do různých koutů Brazílie.

Každej rok jsem se těšil na červenec a srpen, až si v časácích přečtu výsledky evropských šampionátů, včetně Mystic Sk8 Cup - World Cup Skateboarding. V roce 2000 se v Sao Paulo konal první světovej šampionát v Jižní Americe - Crail Worl Cup Brazil. Na tu dobu mám úžasný vzpomínky, ale taky pár blbých. Třeba dvakrát zlomenej levej kotník během jednoho roku, pravej kotník pak hned následující rok. A ten levej už se nikdy úplně nespravil.

Kolem roku 2000 jsem se hodně zlepšil. Jezdil jsem skoro každej den a většinou na ulicích.  Streetstyle byl prostě nejlepší. Sao Paulu se říká betonová džungle, jenže kvalita povrchů a chodníku je nevalná ve srovnání s Evropou, takže to byly většinou hodně těžký spoty. Taky jsem jezdil ve skateparcích, ale v Sao Paulu začaly vznikat spíš až kolem 2005. Někdy kolem té doby jsem jezdil úplně nejlíp, rychlost, triky, skate byly prostě moje druhý nohy. Jenže pak přišly různý události v mym životě, který mě přinutily skejt odložit, i když nikdy ne úplně. Na závody jsem sice jezdíval, ale nikdy jsem se nedostal do Pro kategorie, to bych musel jezdit fakt každej den, a v tý době to bylo už nemožný. Navíc brazilský profíci měli furt hodně těžkej život a mizerný prachy.

V roce 2012 jsem se přestěhoval do Evropy a začal žít v Brně. Po Sao Paulu to byl trochu šok, ale i tady jsou naštěstí skvělí skateři!

Díky tomu jsem se zúčastnil MSC 2012, což byla úžasná věc a splněný sen. Když jsme jako mladý v Sao Paulu koukali na  411 videa, tak ani ve snu by mě nenapadlo,  že bych tam někdy mohl být. Byla to pro mě fakt velká věc i presto, že jsem skončil na šedesátym devátym místě.  

I když teď v Česku žiju v úplně jiný realitě, nikdy jsem nezapomněl, odkud pocházím. Na svoje kořeny a na ulice Sao Paula. A ani na to, že díky skateboardingu jsme si všichni rovni, nehledě na původ, rasu atd. A musíme držet při sobě. Ti opravdoví skejťáci vědí, o čem mluvím.

A ještě na závěr jedna věc. Zjistil jsem, že ať se děje cokoliv, tak když jedu na skejtu, mám vždy na tváři úsměv.

Skateboard je můj život. Keep skating everywhere!

Text: Roberto Wojcik