Tureckej kebab, skateboarding a drahý pivo

Turecko je středoevropskou optikou dost netradiční destinace pro skateboarding. Země je součástí Severoatlantický aliance už od roku 1952, nicméně do Evropský unie se snaží nezdárně dostat od roku 1999. Evropský standardy se tady ve všech aspektech života aplikovat nedají, proto je to pro nás stát tak trochu exotickej. Táborskej skejtr Kuba Novotný si tam vyrazil prohloubit mezioborový znalosti svejch vysokoškolskejch studií na výměnnej pobyt při tamní univerzitě. Do aktovky si nezapomněl přibalit i skejt. A co ho na jeho malým dobrodružství potkalo, nám bude teď vyprávět.

Do Turecka jsem se vypravil loni v září na bezmála půlroční stáž v rámci Erasmu. Pro ty, kdo nevědí, Erasmus je program, kterej umožňuje studentům po celý Evropě poznávat, jak to funguje na zahraničních univerzitách. Nicméně, co si budem povídat, ve většině případů je hlavní náplní stáže cestování, chlastání a zevlování. Poměr zmíněných aktivit záleží hlavně na penězích a na povaze konkrétního studenta. Ti, kdo jsou trochu zodpovědnější a se studiem to myslí vážně, se naučí říkat kurva a pivo třeba v deseti jazycích. Tahle skutečnost se zřejmě provalila na evropským komisariátu pro školství a v nejbližší době chtěj celej program zrušit. Doufám, že ušetřený peníze přijdou na něco „ušlechtilýho“, třeba na dotace automobilovýmu průmyslu nebo na posílení byrokratickýho aparátu.

Město Sakarya, kde jsem byl já, je vzdálený asi dvě hodiny od Istanbulu, kterej je v současný době se svýma patnácti, možná dvaceti mega jedním z nejlidnatějších měst světa. Charakter Sakarye bych přirovnal k takovýmu Kladnu. Ne moc úhledný město, kde je většina lidí závislých na práci v industriální zóně na okraji metropole. Když zadáte slovo Sakarya do Googlu, vyjedou vám hrůzostrašný obrázky zemětřesení, ke kterýmu tady došlo v roce 1999. Pak možná link na stránky univerzity a místního fotbalovýho týmu, kterej se potácí někde mezi 5. a 6. ligou. Nebejt přehnanýho kebabu za 20 (tureckých lir – pozn. red.) a super lidí ze samotnýho prostředí by jeden měl občas pádnej důvod k chmurný emo náladě.

Co se týče skateboardingu, ve městě se nacházel jeden pěknej spot, ale žádný skejtrs. Škoda, spot byl fakt dobrej, v podstatě bank do kruhu kolem sochy zakladatele turecký republiky a největšího super héra Mustafy Kemala Ataturka. Kromě samotnýho pomníku tu byl ještě velkej plac s luxusním povrchem a manuál padem. Na vyblbnutí dobrý, ale když jdete jezdit a jediný felláci na spotě jsou malý děti, který si myslí, že máte nadpřirozený schopnosti, potom co vás viděly udělat kino přes kanál, po čase vás to omrzí. Takže skejtový absťáky jsem řešil hlavně víkendovýma výletama do Istanbulu, kde je poměrně slušná základna, jezdí cca dva lidi z milionu, a kvalitní spoty.

Nejprofláklejší z nich se nachází na evropský straně města, hned u Bosporu, což je úžina mezi Evropou a Asií. Mimochodem, ten pocit přejíždět třeba dvakrát za den mezi dvěma kontinentama lodí, je nepopsatelnej. Byl to přesně ten moment, kdy mě pokaždý nejvíc zasáhnul nesmírně silnej genius loci města nasáklýho dlouhou a významnou historií. Ale dost romantizování. Zmíněnej spot, kde se schází většina lokálů, nabízí příjemný zídky, manual pady a pro troufalejší je tu k dispozici kanón, na kterým Jamie Thomas vyhrotil frontside boardslide. Jedinou nevýhodu představuje partička foukačů lepidla, která se tu pravidelně scházela na nedělní fotbalovou session. Asi tak každej druhej pokus na trik vám pak překazí smahule naspeedovaná voňavou dobrůtkou a touhou dohnat balón. Ale to holt ke street skateboardingu patří.

Co se týče skejtrů, potkával jsem tu hlavně místní mladý týpky, třeba Kutberka Kayu nebo Adema Osmanoglu, který měli oba parádní styl a hodně do toho šli. Kromě Turků sem chodil třeba ještě Jon, chlapík z Kalifornie, kterej žije v Turecku asi dva roky. Původně se přistěhoval kvůli ženský, což mu ale nevyšlo, a tak aspoň rozjel skejtovou distribuci. Sám pochází ze Santa Barbary, stejně jako majitelé Bones wheels a Powell skateboards, takže díky známosti vozí hlavně tyhle dvě legendární značky. Největší voser je prej dovážení ložisek, který podle turecký legislativy musej projít stejným testováním jako ložiska do největších průmyslových strojů. Test vyjde ve finále dráž než samotnej dovoz. Jo, turecký úřady se uměj postarat člověku o zábavu snad ještě líp než ty naše.

Další člověk, se kterým jsem párkrát měl možnost poskejtovat, byl Fin Tommi, kterej byl v Turecku stejně jako já na Erasmu. Tommi byl dost ovlivněnej skandinávskou DIY a explore filosofií, což bylo super, protože díky němu jsem poznal i jiný místa než jen klasickej spot s lepidlákama. Při jedný noční obchůzce jsem mu vyblejsknul stylovej polejam, kterej můžete vidět na fotkách u článku.

Co se týče skateparků, v celým Istanbulu se nachází asi jen dva, z nichž jeden je indoor. Když ale zrovna nepadaj trakaře nebo meteority, radši dáte přednost ježdění venku, protože vstupný vychází na naše asi 220 korun. Celkem dobrá terapie pro ty, co hejtujou štvanický pade, vždycky jsem se zdráhal a teď platim s úsměvem. Kromě tohodle krytýho parku jsem navštívil ještě další dva, přičemž oba byly dost tragický. První se nachází v Izmitu, což je město vzdálený ze Sakarye asi hodinu busem. Park byl stavěnej podle konceptu: „Dřevo nejdýl vydrží a funbox musí mít 3 metry, aby se z něj dobře dělal double backflip“. Takže překážky děravý a jediný, co se dalo jezdit, byla menší bedna a skočka na flatu. Jedinej, kdo si v parku trošku zajezdil, byl můj španělskej kámoš a spolubydlící Pablo, kterej ale jezdil na aggressive in-line (doufám, že dřevní teď nepřestávaj číst). Pablo je super týpek, se kterým byla velká sranda. Při jedný opilecký debatě jsem se od něj dozvěděl, že hrál v kapele s Manolo Roblesem, toho času amatérem za Darkstar. Pablo je zároveň autorem většiny přiloženejch fotek, za což mu patří velkej dík.

Spolu jsme podnikli i trip do druhýho zmíněnýho parku, kterej se nachází ve městě Bursa. Park je stejně přehypovanej a stejně děravej jako ten v Izmitu a dojem megalománie ještě umocňuje přistavěná tribuna pro zhruba 500 diváků. Takže jsem nakonec uvítal spíš vedle stojících šest schodů a provizorní grindbox, na kterým jsme rozjeli session s lokálama před místním skateshopem. Spotů je tu jinak poskrovnu, ale scéna je rozjetá a právě zmíněnej shop Sbc Spor kluky hodně podporuje. Jen tak dál.

Další město, který jsme navštívili v rámci našeho výletu, byl třímilionovej Izmir. Izmir se nachází na pobřeží Marmarskýho moře a svým charakterem hodně připomíná Evropu. Hodně barů, diskošek a místo klasickýho čaje se lidi nalejvaj spíš pivem a kořalkou. Náš hostel se nacházel v pochybný ulici plný transexualů. Moje německá kamarádka byla hodně překvapená, když jsme procházeli kolem jednoho/jedný z nich a on/ona jí strčil/a ruku do výstřihu. Co se týče spotů, našli jsme jeden s parádníma zídkama a manuál soklama. Bohužel nebylo dost času na nějakej větší průzkum, ale jsem si jistej, že spotů by se našla celá řada a jestli se někdy octnete v Turecku, Izmir rozhodně stojí za návštěvu.

Trochu lituju, že jsem nejezdil tak často, jak jsem si představoval, ale o to víc jsem si pak vážil pojezdu s kámošema, který jsem měl možnost v Turecku poznat. Čeho lituju víc, je, že jsem se nevypravil do hlavního města Ankary dřív, než začalo sněžit. Jo, v Turecku sněží. Skoro bych neváhal nazvat město po skejtový stránce Barcelonou východu. Spousta moderních    administrativních budov, parků a všude zídky schody, další zídky, další schody... Až pojedu znova, Ankara je jasná volba.

Turecko je muslimská země, takže čekejte trochu víc konzervatismu než u nás, ale rozhodně čekejte i víc vlídnosti a pohostinnosti. Čekejte drahej chlast a levný jídlo. Čekejte tradiční lidi, netradiční zážitky a nádhernou krajinu. Ale to už jsme mimo téma a na neskejtový stórky žel bohu kapacita tohohle článku nestačí. Takže snad jenom selam aleykum a vřele doporučuju!