Nic neuznávej aneb co punk naučil skateboarding

Burácivý kytary, řev, kolem bazénu se válej vypitý flašky a uvnitř někdo jezdí. Z beden se dere Rollinsův řev: „Rise above, we´re gonna rise above.“ Black Flag střídají Minor Threat. Chvílema jsou slyšet zvuky grindů, to jak si železo trucků krájí cestu hranou rádiusu. A o čem to tady vlastně mluvim? 

Trochu si to zesumírujeme. Máme tu co dělat s určitou subkulturou a skateboardingem, kterej byl za svou historii několikrát postavenej mimo zákon. Punkem a hardcorem, takže hudbou, která není na prodej. I když si to možná spousta kravaťáků myslí a za dobu existence se svý nejčistší podobě trochu vzdálil. A tyhle dvě věci - skateboarding a hudba - na sebe měly a dodnes mají velkej vliv. Kapely jako Black Flag, Minor Threat nebo taky Dinosaur Jr. měly v osmdesátejch letech na skejtovou kulturu velkej vliv. Fungovalo to i naopak. Lou Barlow z Dinosaur Jr., ač nikdy nejezdil, to shrnuje: „Z nějakýho důvodu to bylo odjakživa propojený.“

Ian MacKaye z Minor Threat a Fugazi, kterej mimo jiný stál při zrodu Dischord Records, skejtoval. V jednom rozhovoru se vyznává z toho, že mu skateboarding kompletně změnil pohled na svět: „Doteď, když plavu v bazénu, potápím se na dno jenom kvůli tomu, abych zkontroloval sklon rádiusu.“ Na skejtu stejně tak jezdil zpěvák Black Flag Henry Rollins i J Mascis z Dinosaur Jr.

Někdy v době, kdy MacKaye zakládal Minor Threat a Rollins začal hrát s Black Flag, skateboarding prožíval krizi identity. To bylo kolem roku 1980. V sedmdesátých letech ho bylo v Americe všude plno. Skejty se prodávaly, byznys vzkvétal. Pak najednou došlo k vyhoření. Zisky klesaly, závodů ubejvalo a byznysmeni směřovali svou pozornost někam jinam. Časák Skateboarder se přejmenoval na Action Now, rozšířil tematickou základnu a začal psát taky o surfu a BMX. Jádro punkáčů ale zůstalo.

Doby nejhorší semknou komunitu dohromady. Kdo potřebuje Americkou asociaci skateboardingu, když může pořádat sešlosti v rampě na zahradě za barákem? Pravidla nejsou. Skateboarding byl zas „underground“. Vzepřel se proti institucionalizaci a proti cenzuře. Do tý doby psaly o skateboardingu jenom časopisy, které vlastnili lidi zvenčí. Vzpoura punku dala vzniknout magazínu Thrasher, kterej se nevyhýbal ani psaní o nekonečnejch pitkách a koncertech. Thrasher naučil svět svou filosofií - Skate and Destroy - skejtovat a ničit. Chtěli se proti uniformitě, kterou vídali všude kolem sebe, vymezit, a důležitým prvkem k definování sama sebe byla hudba.

Thrasher vydal v roce 1983 kompilaci Skate Rock. Do roku 1989 jich vyšlo sedum a poslouchali je i skejtři v tehdejším Československu, když se jim kazety podařilo propašovat ze Západu. Že šlo o punk a hardcore znovu připomínat nemusím, ne? „The cops are coming after me, their sons are BMXers, they always try to stop me but urethane is faster than boots,“ řvouThe Faction ve Skate and Destroy. Hrál s nimi Steve Caballero, člen legendárního skateboardovýho týmu Bones Brigade.

Lidi z kapel, který se na nahrávky dostaly, většinou na skejtu jezdili. Ježdění, chlast, nenávist k autoritám, žádná budoucnost. Chtěli ze sebe dostat všechno, co prožívali, a tak není divu, že se pro tenhle žánr vžilo označení skatepunk. Vystihuje to jedna věc za všechny - Skate to Hell od Gang Green: „Ride the boards, fuck the pigs, we bring the beers, who could ask for more, ride into the half-pipe…“

Co teda naučil punk a hardcore skateboarding? Posílil individualismus. Naučil nečekat na odpovědi a dělat věci na vlastní pěst. Vymezit se. Je pravda, že osmdesátý léta jsou už spíš dějepis a leccos se změnilo. DIY - tyhle tři písmena ztělesňující punkovej idealismus - si dneska bere do huby kde kdo. Pořád je ale pár lidí bere dost vážně. Ať už dělají hudbu nebo jezdí na skejtu. Musíte akorát hledat a jít čím dál víc a víc pod povrch.