Mark Gonzales se v roce 1987 zastavil v Československu

Ve článku Import skateboardingu do Československa jsme si připomněli, jak k nám skejtování za komunismu proniklo. Skončili jsme těsně před prachatickým Summercampem, kam v roce 1987 přijel Mark Gonzales, dnes legenda světovýho skateboardingu. Jelikož sem o trochu mladší, k Marku Gonzalesovi jsem se dostal až teprve díky videu Real to Reel z roku 2001 od Real Skateboards. Skateboarding je především zábava a to je přesně to poselství, který se Mark snaží svým ježdění předat. Nemusíte na skejtu působit jako nezničitelnej robot. Stačí bejt kreativní. 

Při hledání cesty ke Gonzovi jsem si hodněkrát pouštěl jeho part na Blind Video Days z roku 1991. Čtyři roky před vydáním Video Days se Mark zastavil v Československu na Summercampu, kde strávil hodně času se zakladatelem tohohle letního skejtovýho tábora Mírou Bartošem. Míra je legenda československýho skateboardingu, začínal na přelomu 70. a 80. let, vybudoval svébytnou scénu v Prachaticích, je taky jedním z prvních jezdců v u-rampě. Do historie československýho skateboardingu se zapsal především díky Summercampům, který pořádal od roku 1986 až skoro do současnosti. Míra si udělal čas na nás čas a zavzpomínal.

Jak jsi poprvé kápnul na Gonze?                                                                                                                                                           

Mně se v tý době líbily nejvíc videa BONES brigády, který se sem nějakým zázrakem na VHSce dostaly. Tam Gonz nebyl. Nicméně už jsme znali značku VISION STREET WEAR, u který on byl superhvězdou.  Taky si nevybavím, kde jsme k tomu přišli. Nejspíš oxeroxovaný katalogy TITUS propašovaný ze Západu. Na Gonzovi bylo nejlepší jeho olie. Ollie bylo v tý době relativně nedávno vynalezenej prvek, kterej změnil skateboarding a Gonzo v něm byl tou dobou údajně nejlepší na světě.

Předpokládám, že poprvé ses s ním setkal na Summercampu. Jak to probíhalo?

Jasně, bylo to v roce 1987. Byl to historicky druhej camp a první s účastí západních profíků. Tehdy se především díky Martinovi Kopeckýmu podařilo do Prachatic pozvat takřka celou evropskou špičku. Největší hvězdou však byl přirozeně Amík Mark Gonzales. Byly to pro nás doslova Vánoce. Všichni byli absolutně v pohodě. Zápaďáci se nepovyšovali, spíš naopak, a mimo skateboarding se oddávali všeobecnýmu veselí, pivu a v neposlední řadě českým holkám. Nebo spíš naopak, český holky se věnovaly jim. Náš guru Martin Kopecký naplánoval na večerní program bikini contest. Konalo se to v restauraci na Kandlově Mlýně, kde tehdy v chatkách všechny ty hvězdy spaly. Srazilo se několik stolů, ze kterých se vytvořilo přehlídkové molo, po němž se následně jedna po druhé promenádovaly slečny. Rozhodčí byli skejtři, který seděli spolu s Gonzem hned v první lajně u mola, aby mohli posuzovat pěkně zblízka. Především to byla velká sranda, a pokud si dobře pamatuju, vítězkou se stala tehdejší holka Honzy Šika, ale na jméno už si nevzpomenu.

Vzpomínek na Marka mám ze Sumercampu samozřejmě více.  Všem padala brada, když si jen tak na rovince sázel ollie 360, pak vlít do rampy a poletoval tam metr a půl nad kopingem.

Jak Gonz objevoval českou kuchyni?

Gonz zřejmě poprvé viděl knedlíky a nevěděl, co s nima, bral je do ruky jako housku a namáčel si je do polívky.  Pak se  nachomejtl k hospodský hře bolivie, kde se cvrnká s krabičkou sirek a kdo kazí, pije pivo.  To mu samozřejmě nešlo, a tak se nám taky poštěstilo ho vidět vožralýho. Prostě to bylo celý super. Jemu se to natolik líbilo, že po třech dnech, kdy mu mělo končit vízum, s ním šel Martin na prachatickou celnici s žádostí o prodloužení víza. To se nakonec k naší i jeho radosti podařilo. Docela by mě zajímalo, kolik Amíků ten stranou vedený úřad do tý doby navštívilo.
 

Jo a ještě si neodpustím jednu připomínku, která se váže na německý pseudodokument o skateboardingu v NDR – This Ain´t California, kde aktéři snímku Marko Sládek a další chválili československý skateboarding, ze kterého čerpali a jak se jim splnil životní sen, když se na  pražském Euroskate potkali s tak velkou hvězdou jako byl právě Gonzales.  Bohužel je to omyl, který vidí celý svět. Mark Gonzales na závodu Euroskate totiž vůbec nebyl a Enderáci se s ním mohli potkat jedině díky prachatickému Summercampu. 

Mark Gonzales se pak do Prachatic vrátil ještě jednou zhruba po 9 letech v roce 1996. Přijel tenkrát vlakem z německého Münsteru, kde bojkotoval neoficiální mistrovství světa a s sebou si přivezl diapozitivy z první návštěvy Prachatic v osmdesátejch letech. Bylo to úžasný. Vždycky koukl na diák proti sluníčku a ukázal na toho z nás, koho tam viděl. Všechny nás poznal. Udělal nám radost. 

Posunul podle tebe Gonz skateboarding v Československu nějak dopředu? A v důsledku i tehdejší mladou generaci?

Nevim, do jaké míry to ovlivnil u nás právě Gonz, ale skateboarding se začal měnit především díky ollie, které nabízelo spoustu novejch možností. Do tý doby jsme jezdili skoro všichni slalom, skoky do vejšky, do dálky, freestyle a pár z nás u-rampu. Nástupem devadesátejch let zcela zanikly skoky a následně i slalom, a pak freestyle, kterýho mi bylo asi nejvíc líto. Vždyť přece právě ve freestylu, kterej byl jednou z nejatraktivnějších diváckejch disciplín, vznikly základní triky, na kterejch byl postavenej fenomén nové doby streetstylu.  U-rampa nikdy zcela nezanikla, ale v těch pro mne smutnejch devadesátkách tak neprávem krutě skomírala. Mladá generace byla pohlcena streetem a nic jiného ji nezajímalo. Nevím, do jaké míry byla příčinou periodická generační potřeba odlišení se nebo do jaké míry to ovlivnili výrobci, kteří potřebovali změnu, anebo módní vlna hiphopu. Možná od všeho kousek. Každopádně pro mě to byly nejhorší léta skateboardingu. Gonzales to ovlivnit nemohl, ale a všem, co ho zažili, určitě zůstala v hlavě jeho všestrannost ve skateboardingu, kamarádství i jeho pokora.

Seš člověk, kterej byl u skateboardingu u nás prakticky od začátku. Jak se na ten vývoj koukáš? Štve tě na současný scéně něco?

Na nový vlně mě samozřejmě občas něco štve, ale to je ten zakletej generační problém. Nic nemůže a nemělo by bejt stejný. Věčnej koloběh. Spousta věcí mě opravdu vyloženě štve, ale to se týká spíš globálního vývoje skateboardingu, kterej se podle mýho nachází zrovna v jedný z vln stagnace. Když se nad tím zamyslím, tak sem moc rád, že sem ty těžký, ale hrdý doby zažil.

 

 

 

Fotografie nám zapůjčil Míra Bartoš, děkujeme.

 

Autor: Stanislav Lanýž

 

Článek obsahuje obchodní sdělení