Vejce v Indonésii: Džungle, duchové, pančovanej chlast, krvavý stopy a Vagón

Jakub Jarolím, kterýmu nikdo neřekne jinak než Vejce, vyrazil za dobrodružstvím do Indonésie. Vejce je totiž tak trochu antropolog, nicméně tentokrát si s sebou vzal skejta a prováděl antropologickej výzkum tamní skejtový scény. Chcete-li se dozvědět, jaký to je skejtovat v indonéským zábavním parku opředeným duchařskejma báchorkama nebo jestli je nebezpečnější strávit noc v džungli nebo pražským klubu Vagón, neváhejte a čtěte dál. 

Jet skejtovat do Indonésie není úplně normální.

V Indonésii jsem byl loni podruhý. Poprvý v roce 2011.  Moje první cesta souvisela s oborem, který jsem vystudoval - tedy s antropologií. Když jsem tam byl poprvý, tak jsem sice s sebou skejta měl, ale zajezdil jsem si jen párkrát a nebylo ani moc příležitostí. Loni jsem se ale rozhodl strávit více času na Bali, kde je indonéská skejtová scéna nejsilnější.  Asi čtrnáct dní jsem tam fotil společně s mým kamarádem Andém, což je rodilý Balijec a skejtr. Dal jsem si tam i jedny závody a pár sessions s místníma včetně několika indonéských profíků. André znal všechny spoty na jižním Bali. Objížděli jsme to na motorkách a byla to fakt zábava. Skejtoval jsem třeba na střeše baráku v turbíně vraku letadla, ale i v perfektním betonovým bazénu.

A ty seš jako nějakej antropolog?

Jak se to vezme. Vystudoval jsem to a pokusil jsem se tím živit, což není úplně terno. Mám i nějakou výzkumnou praxi. Momentálně se ale antropologii věnuju jenom asi tak, že si občas přečtu nějaký článek nebo knížku, protože mě to pořád zajímá a taky abych trénoval mozek. Třeba se k tomu zas někdy vrátím seriózněji.

K těm závodům, rampu jsi vyhrál, trochu ses ale odřel. Což může bejt v tamním podnebným pásu docela problém.

Než jsem byl poprvý na rovníku, vůbec jsem netušil, že blbá odřenina se v tropickým klimatu hojí několik týdnů. Vzduch je strašně vlhkej a všude okolo je riziko infekce. V praxi to znamená, že bys neměl chodit do vody (tedy stop surfing) a musíš ránu dezinfikovat několikrát denně, abys nechytil infekci. Při závodu jsem si sedřel nohu od kolena přes lýtko až ke kotníku a hojilo se mi to měsíc. Pár dní po tom, co mi odpadl poslední strup z nohy jsem měl menší dopravní nehodu a to samý mě čekalo další měsíc na ruce...

Říkal jsi mi o strašidelným zábavním parku Taman festival, kterej na začátku devadesátejch nechal postavit syn bývalýho diktátora Suharta. Viděl jsi duchy?

Na duchy věří snad všichni Indonésané. Když jsem byl Taman festival (pozn. red - balijský street spot) poprvý byl podvečer a jakmile se setmělo, nikdo z party místních skejtrů tam nechtěl zůstat. Báli se duchů. Podruhý jsem tam jel jen s Andrém a to pod podmínkou, že tam budeme jen za světla. Prolezli jsme skrz naskrz celej areál. Pro představu čtenářů bych rozlohu tohohle parku přirovnal třeba k rozloze půlky pražský zoo, ale je to tam hrozně členitý. Ze začátku jsem si z Andrého dělal srandu, že se bojí duchů a podobně. Pak jsme ale vlezli do jednoho polorozpadlýho domku, kde byla taková místnost a tam jsem dostal husí kůži. Všude po zdech byly nesmyslný čmáranice, nápisy krví a taky krvavý otisky rukou a nohou po podlaze i zdech. Na některejch místech byly v omítce hluboký škrábance od nehtů. Udělal jsem si pár fotek, ale vydrželi jsme tam tak pět minut. Bůh ví, co se tam dělo. Cestou z toho baráku jsem potkali nějakýho blázna, co se vynořil z houští a plácal něco čemu ani André nerozuměl.

Duchy tam vyvolává taky dost alkohol. Když jsme spolu seděli před tvým odletem v Rybě, vyprávěl jsi mi, že domorodecký kalby jsou dost rozjetý. Vytahujou se mačety a střílí se. Něco jako na mistráku…

Tyhle historky se vztahují k ostrovu Sumba, kde jsem strávil hodně času. Na Sumbě je na rozdíl od ostatních indonéských ostrovů menšina muslimů a větší část obyvatel tvoří katoličtí a protestantští křesťané. Pití alkoholu na veřejnosti je tu společensky přijatelná věc. Co se ale pití týče, všechno má svý pravidla. Pití alkoholu je výhrada mužů - ženy nemají nárok, a to platí i o kouření cigaret. Nezřízené chlástání je ale hlavně na západě ostrovaa často problém. Na Sumbě jsou na denním pořádku bitky opilců a často dojde na nože/mačety. Naštěstí střílí jen policajti a to, když se snaží bitky uklidnit. Kvalita alkoholu je pochybná a tak se často někdo přiotráví nebo i otráví. Mimochodem před nedávnem proběhla i v Indonésii methylová aféra a zemřelo i několik turistů.

Je vidět, že černej trh s alkoholem není jen výsadou Evropy… A co drogy?

Tak tohle není žádná sranda. Za pašování, prodej, držení i užívání může provinilec dostat až trest smrti. Místní zákony prakticky nerozlišují, o jakou drogu se jedná. Jestli tam někdy pojedete, obzvláště na Bali se velkým obloukem vyhněte všem pochybným individuím, které vám budou něco nabízet. Jednou jsem zaslechl docela vtipnej rozhovor. Holanďan se bavil i Italkou o tom ,jak získat dlouhodobé víza pro pobyt v Indonésii. Italka se teda ptala a Holanďan povídá:  „No to je úplně jednoduchý, příště si s sebou vem jednoho jointa a bude z tebe trvalej resident raz dva.“

Dva tejdny jsi strávil v džungli jenom s pár konzervama. Jak jsi říkal, že sis dal pár dní trochu hardcoreovějších… trochu vypadáš jako Tarzan (pozn. red. - ten z džungle, ne ze Strašnic), ale stejně tomu nerozumím.

No, abych to uved na pravou míru, nebyla to žádná velká robinsonáda. Vyrazil jsem na vejlet s Petrem, kterýho jsem potkal na cestě a delší dobu už v Indonésii žije a vyzná se v místním prostředí velice dobře. Kdyby se přihodila nějaká komplikace, byli jsme na to dva a to je velká výhoda. Měl jsem stan a karimatku. Podcenil jsem zásoby vody. Stan jsem měl blízko pláže, kde byl kokosovej les. Kokosovej les = vody, že ji za měsíc nevypiješ. Čili pil jsem kokosovou vodu, to když vypiješ, tak si pak ten kokos rozsekneš a vnitřek se dá jíst. Nedaleko našeho kempoviště byla chatrč, kde žila jedna rodina a občas nám dali rejži a trochu takovýho vařenýho zelenýho listí. Jídelníček tedy nebyl úplně nejpestřejší, ale zvykneš si. Do pořádný džungle jsem se podíval jen jednou a hned jsem se tam ztratil, ale to je zase jiná historka.

Potkal jsi krokodýla?

Naštěstí ne. V týhle oblasti se vyskytuje krokodýl mořský. To je druh, který může dorůstat až do délky 6 metrů a může vážit i přes tunu. Umí dobře plavat a na krátký vzdálenosti rychle běhat. Toho potkat nechceš. Potkal jsem ale krajty, vopice, papoušky, gekony, želvy a taky spoustu obrovskej brouků. Jednou mi z boardbagu vyběhl tak velkej pavouk, že jsem se málem po...

A když bys měl srovnat páteční večer ve Vagónu a život v džungli?

1) Do Vagónu se vyráží po setmění a vrací se za svítání. Vyrazit si jako Středoevropan navečer do džungle je opravdu špatnej nápad. 1:0 pro Vagón.

2) V džungli je spoustu jedovatý havěti, co tě může pokousat. Ve Vagónu je spoustu jedů v podobě alkoholu a ještě mě tam nikdo nikdy nepokousal. 1:0 pro Vagón.

3) V džungli můžeš potkat spoustu opic. Ty samozřejmě potkáš i ve Vagónu, ale vopici si z Vagónu určitě domů odneseš. Z džungle ne, 1:0 pro džungli.

4) Když se ztratíš ve Vagónu, ráno tě najde uklízečka. Když se ztratíš v džungli, možná tě za dvě stě let najde archeolog. 1:0 pro Vagón.

A ve Vagónu můžeš potkat Tarzana, v džungli ne. Zas skóruje Vagón...