Tony Alva - Drogy, smrt a Dogtown
Vydáno: 26.12.2017Všichni známe příběhy o tom, jak to všechno začalo. O tom, jak se parta kámošů skrz svůj talent propracovala z obyčejných kluků na světový hvězdy a o tom, jak skateboarding jako takovej spatřil světlo světa a stal se oblíbeným. O osudech jednotlivých aktérů už víme míň. Nechme si poodkrýt život jednoho z nich, který letos oslavil už svoje šedesátý narozeniny.
"Kdykoliv přijdu do kontaktu s tímhle hnusem, otáčím se k tomu zády, dřív než mě to stáhne rovnou do pekla“
Když mluví Tony Alva o svých démonech, nenajdeme v jeho chování žádné náznaky přehánění. Není tady žádné drama nebo přikrášlování, které by mělo zkreslovat pravdu. Je tady však kombinace klidného, smíšeného s přímým a intenzivním. Všechno to zní tak přátelsky od muže, kterému je připisováno, že je jeden z pár, jestli ne přímo otec skateboardingu - takového, jaký ho známe dnes.
Často se stává, že se lidé snaží najít pro Tonyho Alvu správné jméno. Za svých šedesát let života byl nazýván různě, hlavně jako surfař, skejtr, muzikant, tahoun, podnikatel, zločinec, hrozba, party zvíře, darebák, hrdina, legenda, Z-Boy…
"Je těžké si uvědomit, že začíná vznikat nový sport, když vás kvůli tomu neustále honí policie"
Když žijete život jaký žil Tony Alva, (domnívám se, že kdyby to měl dát kdokoli jiný, určitě by to nebylo vůbec snadné), tak k sobě během těch několika let přivábíte pár značek značek. Setkáváme se v Londýně, v „House of Vans“, kde pro Alvu rozjíždí oslavu šedesátých narozenin (i když sám říká "Moje skutečný narozeniny byly 2. září, ale pořád ještě slavíme.")
Jenom málo šedesátníků by se vidělo na oslavě svých narozenin na druhé půlce světa, obklopení kolektivem významných a pohodových lidí spojených s britským skateboardingem. Tohle ale není obyčejná oslava, protože Tony Alva není žádný obyčejný člověk.
Narodil se a vyrostl v Santa Monice v Kalifornii, v drsné čtvrti známé jako Dogtown, kde byly gangy a výrobny cracku součástí života. Alva bydlel, co bys kamenem dohodil od městského mola, špinavého surfového místa, které bylo tvrdě chráněné lidmi, kteří tam chodili denně surfovat. Byl to svět daleko od vybělených zářících úsměvů a poklidné neposkvrněné zábavy, kterou ukazovali Beach Boys
S kamarády z dětství, Jayem Adamsem a Stacym Peraltou spolu trávili svůj volný čas a jejich dovednost dobře surfovat jim umožnila, že se dostali do místního surfového týmu jménem Zephyr. Když nestály vlny za nic, kluci se věnovali skateboardingu za účelem zlepšování svých surfových skills na suchu. Zephyr surf tým, se ale rychle stal Zephyr skate týmem, kterýmu se říkalo taky Z-Boys. A Alva byl v centru toho všeho dění.
V kombinaci s prořízlou pusou, surovým talentem a přirozenou agresí, netrvalo dlouho, než se začaly šířit zvěsti o téhle skupince prevítů a rebelů, kteří v té době a na tom místě vytvářeli skateboarding, jak ho známe dnes. Byl to bezpochyby ten čas vzniku a oni byli ti strůjci.
Uvědomoval si v tu chvíli Alva, jaký dopad by mohli mít na svět? "Ne. Ani náhodou. Byla to pro nás vždycky samozřejmost a legrace. Nikdy to nebylo o tom, jak je to všechno velký nebo kolik peněz bysme tím mohli vydělat. Bylo to spíš o dobrodružství a o zábavě."
Kolega z týmu, Z-Boy, StacyPeralta potvrdil, jak nevědoucí tenkrát celá crew byla. Když jsme se k němu nedávno dostali, tak se svěřil "Ne, v raných začátcích vůbec. Jasně, že jsme si uvědomovali, jakou zábavu máme a jak moc milujeme to, co děláme, ale je těžký si uvědomit, že vzniká novej sport, když tě kvůli tomu neustále honí policie."
Raný vývoj skateboardingu splýval v tu dobu s raným vývojem punk rocku. Namíchej si to celé s tím, že výstavba bydlení v San Diegu byla v rozkvětu, ale většina domů byla neobsazená. Navíc sucha v roce 1970 způsobila, že hromada zahradních bazénů v Kalifornii zůstala nenapuštěných a tudíž pro nás skejtovatelných. Tady prvně spatřil světlo světa Skateboarder magazín s redaktorem jako byl Craig Stecyk a fotografem Jimem Goodrichem, kteří všechno poctivě dokumentovali a my díky tomu zažívali perfektní dobu.
Skateboarding, jak ho známe dnes, se narodil a hvězda Tonyho Alvy stoupala.
Sláva a úspěch na sebe nenechaly dlouho čekat. Byly tu tituly Skateboarder of The Year, fotky v Playboyi a filmové role dávno předtím, než oslavil Alva dvacáté narozeniny.
V tomhle bodě byl bývalý Z-Boy už nedílnou součástí designu první skateboardové boty (Vans Era). Stejně tak založil vlastní firmu, Alva Skates a to i přes nabídky od jiných významných značek, které se chtěli na jeho jméně přiživit a vydělat. Byla to první skateboardová společnost na světě, která začala používat vrstvení kanadské javorové překližky ve svých skateboardech, což je technika, která se používá dodnes.
Představte si, že začínáte od nuly a najednou jste, ve dvaceti letech, na vrcholu svojí profese, jste průkopníci, hvězdy, což ale zároveň skrývá všechny nástrahys tím spojené. Pro Alvu byl přístup k mejdanům stejnej jako ke skejtování, tvrdej a agresivní.
"Kokain z tebe udělá sráče časem. Meth z tebe může udělat sráče přes noc "
Drogy byly vždy součástí skateboardové scény, jak Jim Goodrich vzpomíná: "Tráva byla vždycky populární, odjakživa. Ale pak přišel kokain a stal se populárním on. Meth přišel na řadu brzo po tom. Vždycky jsem říkával to, čeho jsem si všímal, kokain z tebe udělá sráče časem. Meth z tebe může udělat sráče přes noc ".
Životní styl dostihnul Alvu, který začal pít sám o samotě. "Nikdy jsem nebyl společenským pijákem" řekl nám a dodal: "Nikdy jsem nebyl ani umírněným pijákem! Pil jsem, dokud jsem se nepoblil. Pil jsem, abych byl chlap, tvrdej chlap. Abych byl tahoun, abych byl pirát, kapitán pirátský lodi." Alvův hlas se nikdy neodlomí od jeho klidného, hloubavého tónu. Vypadá to, že je se svojí minulostí smířený, spíš než zahanbený, rozhořčený nebo zatrpklý.
Skateboarding potkalo v roce 1983 oboje, co mohlo. Pokles oblíbenosti tak velký, jako když o deset let dříve jeho popularita rostla a naštěstí také přišlo trochu málo oživení. Alva se v této době stává kapitánem další pirátské lodi, tentokrát neslavné druhé inkarnace Alva týmu, obecně známého jako Alva crew. Spolu s Alvou byl tým plný skateboardových osobností jako Christian Hosoi, Mark Gonzalez, Jeff Hartsel a Jim Murphy.
"Měli jsme hodně dobrejch jezdců", vzpomíná Alva. "Nad naším týmem se vznášel takovej úžasnej duch talentu. Kromě Bones Brigade si nemyslím, že by byl někdy nějakej jinej tým tak všestrannej. Tímhle jsme skončili život s pirátskou náturou týmu."
Mnoha lidí z týmu žilo společně v Tonyho domě ve Venice beach, tam ale zůstával životní styl pořád tvrdej. "Životní podmínky byly hrozný. Pro většinu absolutně neobyvatelný, ale pro skatera perfektní. Museli jste si dávat vždycky bacha, když došel v baráku toaleťák. Mohlo se stát, že se ti ztratilo tričko a nakonec se po pár týdnech našlo v koši, ale plný hoven, když si s ním někdo vytřel zadek.". Jeff Hartsel, spolubydlíci a týmový jezdec, vyprávěl skateboardovému blogu Chrome Ball Incident, svoje zážitky z doby, kdy v tomhle domě u Alvy žil.
Ačkoli některé vzpomínky jsou příjemné a vtipné (nepochybně díky odstupu času) a vyvolávají úsměv, skutečností je, že životní styl si na Tonym vybral daň. "Nebyl jsem se sebou spokojený, protože jsem bral drogy a pil alkohol a bral jsem to jako svoje duchovní zážitky" přiznává. "Kdykoliv přijdu do kontaktu s tímhle hnusem, otáčím se k tomu zády, dřív než mě to stáhne rovnou do pekla“. „A nemyslím "peklo" jako imaginární místo, kde skončíš a shoříš. Místo, kde strávíš věčnost, protože jsi byl špatnej. Mluvím o tom, že jsi otrokem svých vlastních věcí a vlastní negativity a dalších emocí, který tě stáhnou do temnoty."
20. září 2006 Tony Alva přestal. Přestal pít, přestal kouřit a přestal brát drogy. Závislí často mluví o události, která byla natolik významná, že změnila jejich život. V tomhle případě se žádná významná příhoda nebo událost nekonala a Tony k tomu říká: "Abych udělal pokrok, musel jsem si sáhnout na dno a potom začít proces, kterej mi vyčistí hlavu plnou nepotřebných strašáků z minulosti."
Alva, který letos slaví 11 let abstinence, si musel sám všimnout zásadních změn od doby, když se v roce 2006 rozhodnul, že bude abstinovat. "Obviňování se kvůli mýmu chování vůči jiným lidem, byl můj špatnej zvyk. A to se spojí s mojí nemocí, kterou je alkoholismus“.
"A tak, když to teď vidím, myslím, že jsem mnohem větší skejtr a surfař, než jsem kdy byl a za to může fakt, že když se ráno probudím, tak nemám kocovinu. Nejsem podrážděnej a vyplej. A nemám ten odpor k lidem a k věcem“.
Když mluví, zachovává si svoje charisma a samozřejmě, kromě toho svoji tichou vnitřní sílu, kterou mu nikdo neodepře. Každopádně, když mluví o svojí závislosti a nápravě, jeho slova se zdají, jako by byly součástí procesu, který je pečlivě promyšlený. Zatímco zní nenuceně nebo napjatě, vypadá to jako, že cosi konečně převzalo pevnou kontrolu nad jeho vědomím a způsobem myšlení.
„Pořád mám svoje dobrý a špatný dny. Nejsem dokonalej a nejsem stroj, ale lidský zkušenosti jsou součástí života. Pro mě opravdu důležitý jít ven a cítit ty lidský zážitky a nemůžu to cítit, pokud jsem pod vlivem drog nebo alkoholu. Já už dál nežiju ve tmě. Žiju ve světle, a to je to místo, kde cítím, že je to v pořádku a tam mám taky v plánu zůstat po zbytek svýho života."
V dnešní době, kdy slaví své šedesáté narozeniny a prožil život, který nebyl prakticky překonaný nikým, zůstává Tony Alva pořád stejně vážený, jako vždy byl. Mnoho ze značek, které se k němu v průběhu desetiletí připojily, byly bez diskuze zasloužené a stály za ním v dobrém i ve zlém. Nicméně, jeho postavení, spolu s jeho odkazem, jako skutečný průkopník, inovátor a ikona ve skateboardingu, jsou zajištěny.
Možná je v tuto chvíli největší rozdíl to, že Tony Alva se může opravdu milovat, za to, kým teď je. Teď už je dobrovolné kormidlování pirátské lodi dávno pryč a jeho role ve skateboardingu zůstává stejně důležitá.
"Zvládnul jsem něco málo přes jedenáct let a můžu sdílet tyhle zkušenosti a doopravdy pomoct druhým. Můžu ukázat lidem jinou cestu, i než tu, kterou je zažitej stereotyp, že skateři jsou party zvířata a taky jim ukázat všechny ty sračky, co to umí. Za prvý to zabilo půlku mejch kámošů, za druhý, ta zbejvající půlka skončila ve vězení a v neposlední řadě, mě to stáhlo na cestu, která byla nebezpečnej a kluzkej kopec dolů. Nechci jít po týhle cestě a nikdy víc nechci žít, jak jsem žil."
Život v šedesáti, už nebude pro Tonyho rychlou jízdou. Pády už se budou hojit o pár dní déle, než tomu bývalo. Policie ho už téměř určitě nebude honit při útěcích ze zahradních bazénů, ale i přesto, jeho postavení skateboardové ikony trvá. A vždycky to tak bude.
Všechno nejlepší Tony.
Fotografie: Chris Johnson
Autor: James Renhard
