Jerry Hsu o fotografii a odchodu od Enjoi
Vydáno: 29.12.2013Jerry Hsu ztělesňuje všechny aspekty toho, čím by skejtr měl být: kreativitu, styl, integritu, názor a osobnost. Navíc má talent. To tady není řeč jenom o skateboardingu, ale taky o fotografování. Nedávno přešel od svého dlouholetého sponzora Enjoi k Chcolate. A hodně se o tom mluvilo.
Rozhovor publikujeme ve spolupráci s českým VICE
Bývaly časy, kdy to, co jste říkali a dělali mimo skateboarding, bylo pro vaši kariéru téměř stejně důležité jako to, co jste na skejtu uměli. Různorodé osobnosti jako Mark Gonzales, Jeff Grosso, Jason Jessee nebo Neil Blender měly na celé generace stejně velký vliv jako kterákoliv jejich skejtová fotografie. Takových v moderním skateboardingu moc není. Nová mantra je nic kontroverzního neříkat, usmívat se a nechat za vás spíš promlouvat ježdění. Problémem ale je, že skateboarding každého druhého říká vždycky to samé a nakonec je z toho velmi nudná konverzace.
Jerry Hsu ze San Jose je jednou z mých nejoblíbenějších lidských bytostí a rozhodně taky jeden z nejlepších skejtrů vůbec. Jerry ztělesňuje všechny aspekty toho, čím by skejtr měl být: kreativitu, styl, integritu, názor a osobnost. Navíc má talent. Jerryho part z Enjoi Bag of Suck z roku 2006 představuje sedm a půl minuty toho nejčistšího, nejstylovějšího a nejúžasnějšího skateboardingu vůbec.
Od té chvíle si Jerry prošel vším, co si představíte pod pojmem být vyřazen z provozu. Během zotavování se z něj stal docela produktivní fotograf, jehož snímky se za ty roky objevily v nejrůznějších číslech VICE magazínu. Zavolal jsem mu, když zrovna řídil k doktorovi Davidu Salesovi, fyzioterapeutovi, u něhož se léčí hvězdy z EXTREME channelu (dost se mi líbila představa malého Jerryho posilujícího vedle Chaze Ortize nebo Ryana Shecklera), abych se ho zeptal, jak se daří jeho třem nejnovějším fotografickým knihám a co ho sakra přimělo, aby po těch všech letech odešel od Enjoi.
VICE: Kdy jsi začal fotit?
Jerry: Nejspíš už na střední škole, chtěl jsem fotit kámoše na skejtu. Máma mi půjčila foťák a já od tý chvíle fotil úplně všechno. Potom jsem se začal bavit se skejtovejma fotografama, ti mě o focení naučili hodně a tak se to nabalovalo. Jednou jsem jel na tour s Dimitrijem Elyashkevičem a ten měl Yashicu T4. Jednu takovou jsem si pořídil a fotím s ní pořád.
Máš ambice být profesionálním fotografem a nechat být ten strastiplný život profesionála?
Jednou by to bylo hezký. Mý tělo je už dost zbitý a musím myslet na to, co budu dělat pak, až nebudu schopnej jezdit. Miluju focení, rád bych to dělal, ale ještě je zatím brzo.
S tím, kolik jsem toho od tebe za posledních pár let viděl, myslel jsem, že budeš jezdit napořád.
Je to šílený, kolik jsem toho natočil… eh.
Úžasný!
Je to ohromný a zdá se, že na to nemá vliv můj věk ani zdravotní stav. Jsem ale pořád zraněnej. Zrovna jsem doléčil chodidlo, snažím se dát dohromady.
Kolik máš ty, jako Asiat, foťáků kolem krku, když jedeš na dovolenou?
Tři nebo čtyři. Je to normální? To mě učili rodiče.
Na Emerica Made jsi neměl part, ale staral ses o všechny fotografie v knize. Jak ses k tomu dostal?
Oslovili mě. Pár fotek jsem poskytl i já sám, ale většinou jsem se ptal fotografů, s kterejma tým spolupracoval – Atiba (Jefferson), Mike Burnett, Joe Brook, Brian Gaberman, Bucky Gonzales a Ed Templeton. Všechny jsem je uspořádal pro knihu. Neměl jsem sám dostatek materiálu, protože jsem na většině natáčení chyběl.
Pověz mi víc o svým zinu Our Moment Together?
Jsou to obrázky lidi, kteří mě fotili telefonem. Tak to teď děcka dělají, nacpou ti smartphone až do ksichtu. Rozhodl jsem se to nafotit, a jelikož jsem jich měl fakt hodně, udělal jsem o tom celej zine. Jsou docela vtipný, nejsou tam jenom konkrétní osoby s telefonem, ale za nima třeba kámoši, kteří si na mě ukazují a smějí se. Ty nervózní děcka se se mnou chtějí vyfotit, zatímco se já snažím vyfotit je. Je to sranda.
Jak na to reagují? Tipnu si, že mladší tvůj suchej humor moc nepoberou.
Mladší děcka ani neví, jak se mnou začít mluvit. Chápu to, když jsem byl mladší, nikdy bych se tak blízko k někomu staršímu nepřiblížil. Byl bych vyděšenej. A nikdy bych se nepřiblížil profesionálnímu jezdci. Ti o něco starší jsou dneska úplně jiný. Vykročej přímo proti mně a začnou se mě ptát na otázky z osobního života. Někdy nevěřím, jak moc si dovolujou. Někdy se jim nelíbí fotka, kterou se mnou udělají, a nebojí se to přefocovat nadvakrát nebo natřikrát.
Vzpomeneš si na jedno takové setkání, které stálo za to?
Jednou za mnou v obchodě se zeleninou přišla partička. Mysleli si, že jsem Eric Koston. Vůbec nechtěli pochopit, že nejsem Eric Koston. Nic z toho, co jsem říkal, je nepřesvědčilo o opaku. Jindy si zas mysleli, že jsem Daniel Schimizu. Pořád opakovali, jak skvělej byl můj part ve Foundation videu.
Řekni mi víc o fotografické knížce The Killing Season mapující výlet do Vietnamu.
Bylo to šílený, ale v tom nejlepším smyslu, jakej si dokážeš představit. Odehrálo se to v únoru 2012 a byl to nápad Jonathana Mehringa. Vyvézt skateboarding tam, kam nepatří. Nemohl jsem jet na jeho poslední trip do Amazonie, protože těsně před tím jsem si přečetl knížku, ve který se psalo o rybách, který ti zalezou do močový trubice, a pak ti musej useknout ptáka. Naštěstí nikomu ptáka sekat nemuseli, díkybohu. V tu chvíli jsem si řekl, že na další už pojedu. To už byl Vietnam. Plán byl takovej, že poletíme na sever do Hanoje, koupíme si motorky a pojedeme těch 1100 mil do Saigonu a budeme dělat zastávky – skejtovat na místech, kterýma budeme projíždět. Pak ty motorky prodáme a poletíme domů. „Ne, to nemůžu udělat, zní to nemožně,“ byla moje první reakce. Jonathan mi volal pořád dokola a já si uvědomil, že na takovej trip mě jen tak nikdo nepozve. A já budu moct vyfotit pár dobrejch fotek.
Nejvtipnější na tom bylo, že moc dobře neřídím motorku. Jako jel jsem na ní, ale před takovou cestou v zemi jako je Vietnam je dobrý mít víc zkušeností. Bylo to tam jak z Šílenýho Maxe. Dálnice, cesty. Věděl jsem, že určitě umřu. Jeli jsme tam v době asijskýho novýho roku a všichni řídili ožralí. Nemohli jsme si vybrat nebezpečnější období. Proto se ta knížka jmenuje Killing Season.
Na jakou první fotku si vzpomeneš?
Nejvostřejší je rozhodně fotografie psů na grilu. To jsem fotil první den, když jsme se procházeli po Hanoji. Osm upečenejch psů na elektrickým boxu. Z toho mi nebylo zrovna dobře.
Velkým tématem posledních dnů je tvůj odchod od Enjoi skateboards. Myslel jsem si, že tam zůstaneš navždycky. Co se stalo?
Odpověď je jednoduchá a krátká. Náš brand manager Matt Eversole se rozhodl, že odejde. Já jsem cejtil, že on byl právě to, proč Enjoi byla výjimečná značka. Bez něj jsem už neměl důvod zůstat toho všeho součástí. Enjoi bude fungovat i bez Matta, ale já už k tý evoluci nepatřím.
Matt Eversole nikdy neměl své jméno na desce. Hodně lidí tak ani neví, kdo to je, ale je to neopěvovaný hrdina Enjoi. Všechno je to jeho zásluha. Něco, za čím vždycky stál. Proč by odcházel?
Ideologie Enjoi je bejt skejtovou firmou, která se snaží dělat si ze skateboardingu legraci. Brát ho s nadhledem. Je to reakce na to, kdy se skateboarding stal moc velkej a korporátní – moment, kdy zapomněl na to, čím je a má bejt ze svý podstaty. Když Marc Johnson rozjel Enjoi, myslím si, že chtěl pokračovat ve stopách Blind a World Industries. Převzít jejich mentalitu: „Jsme sice malí, ale můžeme si říkat, co chceme.“ Estetika typu David a Goliáš. Matt chtěl vždycky kvalitu nad kvantitou. Chtěl dělat věci, který dávají smysl, ne ty, který ti vydělaj balík. Bylo dost možností dát tu pandu na jakejkoliv produkt a děcka by si to koupily. Dostal se do věku, kdy se rozhodl jít do války – byznys versus kreativita. Kreativní lidi chtějí dělat zajímavý věci, byznysmeni chtějí prodávat. Matt se snažil Enjoi ochránit, i na úkor menších výdělků. Dostalo se to do bodu, kdy už na to neměl sílu. Už toho bylo moc. Je unavenej.
ONI se snaží udělat z pandy dalšího maskota jako Wet Willyho nebo Blind smrtku?
Je rozdíl, co chceme my a co chtějí podílníci a bezobratlí ziskuchtivci, kteří firmu vlastní. Když se z pandy stane Wet Willy nebo strom Element Skateboards, budou šťastní. Pro Matta bylo těžký všechny zájmy vybalancovat. Těžký to je pro každýho. Rozhodl se pustit to k vodě, protože začínal skateboarding nenávidět, a on ho při tom miluje. Rozumíš mi?
Enjoi pořád má skvělý tým. Kdo Matta nahradí? Budou schopni pokračovat v tom, co na Enjoi všichni milujeme?
Jeho pozici převezme Louie Barletta. Tým je úžasnej. Louie ví, o čem Enjoi je, takže si myslím, že není nic ztracenýho. Přeju jim jen to nejlepší.
